Místo očekávaného pozvání do televize ho po vystoupení na zábavě zastavil člen Sboru národní bezpečnosti. Verdikt soudu? Pět let za mřížemi.

Psal se konec roku 1968 a Československo se místo příklonu k demokracii vracelo k totalitnímu režimu po srpnové vojenské intervenci armád Varšavské smlouvy.

„Byla to rána pod pás. Celou dobu jsem si totiž myslel, že nás s kapelou pozvou do rádia nebo televize. Lidem se písničky líbily, takže jsem čekal větší ohlas. Když mně pak po zábavě jeden pán začal písničky chválit, říkal jsem si, že to musí být určitě člověk z rádia,“ řekl Vostrčil.

O to víc v tehdy dvaadvacetiletém Jiřím Vostrčilovi „hrklo“, když muž prozradil svoji pravou totožnost. „Řekl mi, že s ním půjdu na stanici. Krve by se ve mně nedořezal,“ vzpomíná Vostrčil.

Na stanici do Brna musel jet několikrát. Rodičům ale nic neřekl. Když za ním jednou přijeli do rodného Vysokého Mýta, maminka synovi hlásila, že mu přijeli na návštěvu kamarádi z Brna.

Soud byl velice rychlý. „Po deseti minutách zazněl rozsudek. Dostal jsem pět let natvrdo, k tomu zákaz vstupu do Prahy na pět let. Odsouzen jsem byl za pobuřování a za rozvracení republiky,“ říká pamětník.

Proti tomuto rozsudku se odvolal a vymyslel postup, jak se vyvléknout z pobytu za mřížemi výměnou za práci. Ihned po procesu se šel přihlásit k práci v uranových dolech u Dolní Rožínky.

Uran místo sáčků

„Když pak začal znovu soud, řekl jsem, že do vězení nejdu, protože musím od pondělka nastoupit do uranových dolů. Soudce na mě samozřejmě koukal jako na blázna. Rychle si ale spočítal, že budu prospěšnější v dolech, než abych někde lepil sáčky,“ vysvětluje Vostrčil.

Soud nakonec jeho „přání“ vyslyšel a výměnou za pobyt ve vězení si musel odpracovat tři roky v dolech za téměř poloviční plat. „To víte, práce to byla těžká. Ale naštěstí jsem tam byl nedlouho po vojně, takže jsem byl zvyklý na námahu. Jakmile jsem si to ale odpracoval, už jsem se tam nevrátil,“ vzpomíná Vostrčil.

Dvaašedesátiletý Jiří Vostrčil se nevrátil ani k psaní textů. „Kapela se stejně rozpadla, kluci se oženili, tak bylo po kultuře,“ usmívá se dnes při vzpomínkách na těžká léta Jiří Vostrčil.

----------

Rozcestník: Srpen 1968 na Žďársku