VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Můj otec nebyl nikdy škarohlíd, říká o Cyrilu Musilovi Dagmar Šafrová

Studnice – Cyril Musil. Vynikající sportovec, odbojář, emigrant. Jeho životní příběh byl neuvěřitelně pestrý, plný radosti i bolesti a strádání.

6.5.2017
SDÍLEJ:

Dagmar ŠafrováFoto: Deník / Zelená Křížová Helena

Narodil se 26. listopadu roku 1907 ve Studnicích, už od dětství se věnoval lyžování. Zúčastnil se i zimních olympijských her v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936. Šestkrát se stal mistrem ČSR a šestkrát mistrem Polska. V období druhé světové války ukrýval ve svém rodinném statku partyzány. Tehdy se jeho hrdinství a statečnost jeho ženy Růženy projevily naplno. Nikdy neváhali poskytnout azyl lidem, kteří se skrývali před gestapem.

Ani po skončení války se nevrátil život Cyrila Musila do klidných kolejí. STB jej zatkla v létě roku 1949. Z věznice ve slovenské Ilavě se mu podařilo uprchnout. Aby neohrozil svůj život a životy svých blízkých, utekl za hranice. Jeho strastiplná pouť byla ukončena v kanadském Ontariu. Do své vlasti se už nikdy nevrátil. Jeho hrob je v Torontu. Náhrobní deska nese nápis „Cyril Musil – kulak studnický“. „Můj otec byl povahou optimista, vyzařovala z něj neustále živočišná síla a radost ze života. Nikdy nebyl škarohlíd,“ vzpomíná na Cyrila Musila jeho dcera Dagmar Šafrová.

Uvázly vám v paměti nějaké společné zážitky?

Na nějaké společné zážitky nebyl čas, pořád se pracovalo. Tátu si pamatuji nejvíce tak, že seděl za volantem traktoru a jezdil po polích. My se sestrou jsme při polních pracích hodně pomáhaly, byla to těžká práce. Ani narozeniny a svátky se u nás nedržely, kravám je úplně fuk, jestli se někdo právě narodil, chtějí žrát. A stejně tak na Vánoce jsme si tatínka nijak neužily. Přijeli mu kamarádi, a on trávil Vánoce s nimi.

Nebylo vám to trochu líto?
Nám to líto nebylo. Prostě to tak bývalo, jinak to u nás nechodilo. U nás to bylo tak - táta měl penzion, a tím pádem byla doma pořád spousta lidí. Pokud se táta nevěnoval zákazníkům, byl se svými kamarády, kteří byli většinou lyžaři. Takže v zimě se běhalo na lyžích, v létě zase za sucha trénovali - běhali po loukách, odpichovali se a podobně. Kromě toho jsme měli dost veliký statek. Najímali jsme na práci sezonní dělníky, aby statek mohl bez problémů fungovat. Místní lidé nám chodili vypomáhat, takže se náš dům hemžil pořád cizími lidmi. A jestli táta je, či není zrovna doma, to se nezaznamenávalo. Nebyl na to ani čas.

Jak se vlastně vaši rodiče seznámili?
Rodiče se před svatbou znali vzájemně už dlouho, maminka pocházela z nedalekého Kadova. Zamilovala se do závodníka. Maminka se vdávala ve vyšším věku, a navíc byla o sedm let starší než táta. Na svatbu se chystala dlouho. Když už věděla, že se má vdát na Studnice, a že její budoucí manžel si tam hodlá vybudovat lyžařský penzion, tak šla ve svých šestatřiceti letech na hospodyňskou školu, aby se naučila vše, co bude pro chod penzionu potřebovat. Byla poctivec a navíc měla tatínka opravdu moc ráda.

Takže vzájemné soužití vašich rodičů bylo šťastné?
Maminka s tatínkem byli spolu málokdy, ale chovali se k sobě s velkou úctou. I když mamince na tatínkovi trochu vadilo, že on rozhodně nebyl svatý. Jezdil často na závody, kde bývalo okolo něj hodně žen. Trávil tam i noci. A ona chtěla muže pouze pro sebe. Tatínek byl velmi společenský a měl ženy rád, líbily se mu. Maminka mu to sice odpouštěla, ale vadilo jí to.

Jaká byla vaše maminka?
Maminka byla velice pracovitá a vždy plná energie. Pořád tvrdě pracovala. Ale nebyla moc mateřská, takže moje starší sestra Maruška měla strašně těžký start do života. Já, jakožto mladší, jsem už měla cestičku vyšlapanou. To jsem si ale uvědomila až v dospělosti, když maminka vyprávěla, že první Maruščina slova nebyla máma nebo táta, ale „ti dám“. Maminka vařívala pro hosty penzionu i pro čeleď na statku a na malou Marušku prostě neměla čas. Mívala kočárek s ní u sebe, a když se Maruška ozývala a dožadovala se jídla, tak maminka říkávala: „Ještě chvilku, už ti dám.“ A Maruščina první slova proto byla „ti dám“.

Byly jste dvě holky, většinou chtějí otcové spíše syna. Jak tomu bylo u vás?

Tatínek strašně toužil po synovi. „Do gruntu je zapotřebí chlap a na závodění je také lepší kluk,“ říkával. Když se narodila Maruška, tak nebyl právě nadšený, ale naznal, že syn ještě může přijít. Jenže namísto kluka jsem se pak narodila já. Táta přišel do porodnice a ptal se porodní asistentky: „Tak co, už je to závodník?“ A ona na to: „Ne, závodnice, pane Musil. Ale nic si z toho nedělejte, zato je celá po vás.“ A on se prý na mě koukl a řekl: „To už su tak škaredej?“ Otočil se a utekl z porodnice pryč.

Syna se nedočkal…
Maminka byla ve svých čtyřiceti třech letech znovu těhotná. Tehdy byla válka a ona sázela pecny chleba do pece. Byla to velmi těžká práce a ona při tom potratila. Byl to kluk. Málem vykrvácela, protože se chleba musel dopéct. Pak už se jí otěhotnět nepodařilo.

Váš tatínek byl náruživý lyžař a určitě si nenechal ujít příležitost naučit lyžovat i vás se sestrou.
Ano, byl to on, kdo nás učil lyžovat. Vzpomínám si na své první závody, to mi bylo pět let. Tatínek mě na ně přihlásil do Nového Města na Moravě. Tam jsem to moc neznala. Navíc jsem byla nejmladší závodnice. Tatínek mě přesvědčil tím, že mi říkal, že jim ukážu, jak dovedu rychle jezdit. A že za to dostanu párek v rohlíku. Startovalo se u sokolovny. Když závod odstartoval, hledala jsem, kam jedou ostatní, protože jsem vůbec nevěděla, kudy vede trať. Táta na mě z chodníku křičel: „Jeď, jeď!“ Já jsem chvilku čekala na ostatní, ale stejně jsem nakonec dojela první. V cíli jsem se hned ptala na slíbený párek s rohlíkem, ale on žádný nebyl. Bylo to první rok po válce a párky prostě nebyly. Byla jsem hrozně zklamaná.

V období druhé světové války pomáhali vaši rodiče odbojářům. Většinou se ale mluví pouze o zásluhách vašeho tatínka. Co maminka?
Maminka byla podobná jako tatínek. Ona mu byla rovnocenným partnerem. A stejně tak po válce, kdy byl táta zatčen a uvězněn. Komunisté maminku sice nechali o chvilku déle na svobodě, ale to jen proto, že čekali, až já se sestrou vyjdeme školu, aby se o nás nemuseli starat. A pak ji do vězení strčili taky, a stejně jako otec i ona byla mučena. Vzpomínám si, že jí nějaká dvacetiletá dozorkyně fackovala a ona nesměla ani pípnout, protože by jí zakázali návštěvu nás, dětí. To jsou detaily, o kterých by se mohlo mluvit hodně dlouho. A stejně by tomu mnozí lidé nevěřili, mysleli by si, že to jsou plané výmysly.

A co vy a sestra, vás nechali komunisté na pokoji?
Zůstaly jsme na Studnicích s babičkou a s dědouškem. První rok po maminčině zatčení jsme ještě společně seli i orali, všechno jsme dělali sami. Traktor a všechny další stroje nám odvezli, takže jsme objednávali traktorovou stanici, kterou jsme pak museli zaplatit. Objednávali jsme i lidi na výpomoc, těm jsme také museli zaplatit. A pak jsme ještě byli nuceni něco odevzdávat, takže nám z celé úrody nezbylo vůbec nic. Hned další jaro se Maruška, která byla starší, rozjela na okres a řekla jim, že když majetek při odsouzení připadl státu, ať se o něj stát taky postará. Že už nezasejeme, a že se přestáváme o statek starat.

To asi nezůstalo bez odezvy..

Uplynulo asi čtrnáct dní, a najednou před domem zastavilo osobní auto a z něj vystoupili nějací lidé. „Děvčata, jedem pro vás,“ řekli nám. Odvezli nás na státní statek u Velkého Meziříčí, Křeptov se to tam jmenovalo, a my jsme si sebou mohly vzít pouze to, co se nám vlezlo do toho osobního auta. Nedali nám ani hodinu předem vědět. Tak jsme opustily rodný dům. To bylo v roce 1956. Babička s dědečkem tam mohli zůstat. Mohli tam dožít. My jsme za nimi občas jezdily na návštěvu. Dědoušek umřel až po třetí mozkové mrtvici ve věku 89 let.

Vašemu tatínkovi se podařilo z vězení utéct a posléze emigrovat do zahraničí. Byli jste spolu v kontaktu?
Dlouhá léta jsme s ním vůbec nebyli v kontaktu, protože v době, kdy utekl, měl strach, aby nám neublížili, protože tenkrát ten, kdo měl styk se zahraničím, byl černá ovce. Až když se potom po amnestii v roce 1961 naše maminka vrátila z vězení, dala výzvu do kanadských novin, že kdo zná Cyrila Musila nebo ví o jeho osudu, aby se ozval. A on se na tuto výzvu ozval sám táta.

Setkali jste se spolu ještě někdy?
Já jsem se v roce 1963 vdávala a brala jsem si muže, kterého v době základní vojenské služby naverbovali mezi komunisty. Tehdy nemohl jako voják říct, že mezi ně nepůjde. To by měl pěkně polepený život. Tak vstoupil do strany. Ne každý se narodí jako hrdina, a můj muž musel tehdy navíc myslet na své mladší sestry. A naše maminka, i když věděla, že neměl jinou volbu a že musel, že nikomu neubližoval a nikdy se nijak neangažoval, tak to tátovi napsala. Napsala mu, že je ve straně, protože to sama nemohla strávit. Strana nám všem zničila život a já jsem si vzala člověka, který v ní byl. Tím pádem na mě táta zanevřel. Už jsme spolu kontakt neudržovali.

A s ostatními členy rodiny?
Sestru Marušku pozval v roce 1969 do Kanady. Přijela z pobytu u táty nešťastná a otrávená. Nemohla pochopit, že člověk tak silného charakteru a takové vitality, jako byl náš táta, jen proto, že vpadli Rusové do vlasti, se nakonec stal alkoholikem. Že ho to tak dokázalo zlomit. Jedna maminčina kamarádka, která také emigrovala do Kanady, nám psala: „Cyrila zlomily srpnové události u vás. Tolik se těšil, že se vrátí do vlasti. Nechce tady zůstat a já taky ne.“ Tatínek se opravdu strašně těšil, že se vrátí. V té době mu bylo jednašedesát let, což žádný velký věk není. Ale nedovedl si představit, že by se politická situace v Československu ještě za jeho života změnila.

Vy jste nakonec získala statek ve Studnicích zpět a znovu jste se tam nastěhovala. Jaký byl návrat?
Moc jsem se chtěla vrátit, i když jsem každý rok, ať už jako svobodná nebo pak i s manželem a dětmi, jezdila na Vysočinu. Do Kadova, odkud pocházela moje maminka. Tam jsme se vždycky ubytovali a do Studnic jsme chodívali na procházky, takže jsme viděli, jak Musilův statek nejprve chátrá, a pak je zase zvelebován do současné podoby. Když jsem se vrátila poté, co byly vyřízeny naše restituční nároky, nebylo to vůbec jednoduché. Statek se nedá pořádně vytopit. Ale jsem doma. A jsem tu šťastná.

Autor: Helena Zelená Křížová

6.5.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Řidič při kontrole nadýchal dvě promile

Pravidelná akce Rodinného centra Srdíčko přilákala davy lidí.
7

OBRAZEM: Nakupující vzali burzu hraček a knih útokem

Ani bod! Florbalistům z Vysočiny se nevedlo

Vysočina – Absolutně nepodařený víkend prožili zástupci Vysočiny ve florbalové Národní lize – skupině Východ. V 10. kole se všechny čtyři mančafty představily na palubovkách svých soupeřů, odkud se shodně vrátily s prázdnou. Nejblíže k bodům byli hráči Havlíčkova Brodu, kteří ještě necelou minutu před koncem zápasu v Kloboukách drželi vedení. Jenže domácí se v úplném závěru gólově hned třikrát prosadili a Draci se domů vraceli bez bodu.

Provozovatelé lyžařských tras na Žďársku jsou na zimu nachystaní

Žďársko – Sněžení už netrpělivě vyhlížejí milovníci běžeckého lyžování i provozovatelé lyžařských tratí na Žďársku. Pro jezdce v bílé stopě je na letošní zimní sezonu již všechno připraveno, někde pro ně chystají i pár novinek.

Azylové domy bezdomovcům pomohou. Když budou chtít

Vysočina – Zima je pro bezdomovce i na Vysočině kritickým obdobím. Ti, kterým se nepodaří uchýlit do různých azylových domů, případně tam z vlastní vůle ani jít nechtějí, vyhledávají teplé kouty, kde se dá.

Táboru máme co vracet, říká Michal Konečný

Žďár nad Sázavou /ROZHOVOR/ – Jednu odvetu mají úspěšně za sebou, druhá se jim může podařit tuto sobotu. Hokejisté žďárských Plamenů se uplynulou sobotu před vlastními fanoušky pomstili Moravským Budějovicím za říjnový debakl 4:10 a výhrou 6:4 si upevnili třetí místo v tabulce. „Doma se nám v tomto ročníku daří, chceme se ale zlepšit také na hřištích soupeřů,“ vysvětluje kormidelník Žďáru Michal Konečný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT