Ten byl v 19. století správcem žďárského zámeckého velkostatku. Údajně měl být k poddaným krutý a ti se ho velice báli. 22. února 1817 zemřel Alois Ulrich ve věku 60 let, prý na nervovou horečku, ale ani potom se ho lidé v Zámku Žďár, dnešním Žďáře nad Sázavou 2, nezbavili.

Podle očitých svědků měl po své smrti vstávat z hrobu a strašit jak v zámku, tak v jeho okolí.

Když se ale „přestěhoval“ výhradně do zámku, chodil po kancelářích, práskal dveřmi a rozhazoval všude spisy, tamní vrchnost se rozhodla zakročit a pozvala z Jihlavy kata. „Dochovaná pověst praví, že mu byla po vyjmutí z hrobu srubnuta hlava a do ní nasypán mák. Kolik zrnek máku má v hlavě, tolik let nebude strašit.

Problém je, že dnes už asi lebka neexistuje, mák je tak z ní pryč a Ulrich může opět strašit, přičemž mu je jedno, je-li den, nebo noc. Vrchní Ulrich byl ale spravedlivé strašidlo, a tak by si na něj měli dávat pozor zvláště nepoctiví úředníci,“ přiblížil žďárský historik Stanislav Mikule.
Současní žďárští úředníci si sice na ducha vrchního nestěžují, nicméně před jeho exhumací a následné „znehybňovací“ proceduře, si s ním tehdejší písaři užili své.

Facky na mostě

Například právě na mostě u Starého dvora. Přes něj totiž do statku chodili kontrolovat nadojené mléko. Jenže na kraji mostu stával nebožtík Ulrich a procházející úředníky pohlavkoval.

Do dvora už pak nikdo nechtěl chodit, tak nakonec lidé vedle mostu položili laťky a přecházeli po nich. Také se povídalo, že jednoho písaře ze zámku Ulrich zabil pěstí.

V každém případě jej prý po jeho smrti lidé vídávali v okolí zámku, ve dne i v noci. Projížděl se prý i na koni s telecí hlavou a obrovskými kopyty. Jindy byl zase viděn v ohnivém kočáře, taženém bezhlavým spřežením.

Ačkoliv se spekulovalo i o tom, že byl Ulrich upír, nemá se to zakládat na pravdě. „Vrchní ve skutečnosti sice vstával z hrobu, ale jen strašil. Proto jde o pověst, která vypráví o nemrtvém, který neměl v hrobě klid a jehož tělo netlelo. Není to však klasická upírská pověst, protože neexistuje jediná zmínka o tom, že by někomu pil krev – snad krom svých poddaných, ale těm ji pil jen za svého života a obrazně,“ upřesnil Stanislav Mikule.

LENKA MAŠOVÁ, HELENA ZELENÁ KŘÍŽOVÁ