„Přes zimu byla ve sklenících přibližně stejná teplota jako venku. Držela se kolem nuly. V tu dobu pomeranče odpočívají a nedozrávají. V únoru jsem začal přitápět, aby se rostliny probudily,“ vysvětlil Petr Broža.

Pomerančovníky po probuzení raší a v dubnu pak začínají kvést. A plody z loňského podzimu, které nestihly dozrát, rychle mění barvu ze žlutozelené na ostře oranžovou. Na jednom stromku tak lze najít obojí. Květy i plody.

Národní přírodní rezervace Ransko v CHKO Žďárské vrchy a její okolí.
OBRAZEM: Ve Žďárských vrších mezi sněhem raší první bledule

Rostliny v moraveckém skleníku dosahují dvoumetrové výšky. Z každého stromku lze sklidit až stovku plodů. „Každoročně je to jiné. Když se jeden rok rostlina plody přetíží, druhý rok odpočívá a plodí méně,“ poznamenal Petr Broža.

Mandarinky už jsou snězené

Kromě pomerančů sklízí v únoru i mandarinky. I když většina z nich už je dávno snědená. „Z devadesáti procent jsou mandarinky sklizené už do zimy. Mají to jinak, nedokážou zrání přerušit, tak jako pomeranče. Když je nechám na stromcích déle, vysychají. Ale mám ve skleníku i pozdnější odrůdy, které sklízím až nyní,“ řekl moravecký zahradník.

Kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou.
Cizinci se na Vysočinu nehrnou. Platí to i pro kostel na Zelené hoře ve Žďáru

Úrodu, které je opravdu hodně, si většinou nenechává pro sebe. „Chodí za mnou hodně lidí a každý odejde s výslužkou. Já pomeranče nijak zvlášť nejím, mám raději vepřový bůček a jitrnice,“ rozesmál se Petr Broža. „Ale manželka a děti se o svůj podíl hlásí, takže doma přece jen něco zůstane,“ dodal.