Podle matky onemocněla její dcera zhruba ve dvaceti letech. V té době její chování ale vůbec nepřipisovala nemoci. „Já jsem ani nevěděla, co se pod pojmem schizofrenie skrývá. To poznáte, až se s tím setká- te. Dcera se v té době rozešla s chlapce, a všichni to klasifikovali jako posttraumatický syndrom. Zpětně se domnívám, že právě tento rozchod byl spouštěčem nemoci. V té době jsem ale nevěděla, že to jsou první příznaky. Člověk to přičítá všemu možnému," pověděla matka.

Dívku ovládaly cizí hlasy

Barbora Orlová začala mít stavy, kdy propadla představám, že jí hrozí nebezpečí. Zprvu tomu sama nevěřila, v roce 2011 se však sama dobrovolně nechala hospitalizovat na psychiatrickém oddělení havířov-ské nemocnice. Ovšem svévolně léčení také ukončila.

„Já vím, že psychiatři nemají žádnou páku na takto nemocné lidi, pokud soud nenařídí ochrannou léčbu. Pacient může do té doby z léčby kdykoli odejít, odmítnout ji, podepsat reverz. I dceři trvalo celý rok, než si přiznala, že je nemocná. Do té doby tvrdila, že je zdravá, že jí nic není, že všechno je pravda a že my ji nevěříme," uvedla matka k situaci před prvním útokem.

Nemoc znovu propukla

Ve čtyřiadvaceti letech se Barbora Orlová opět dostala do spárů nemoci, která ovládala její hlavu. Životem na to mohl doplatit kterýkoli malý školák nebo vychovatelka havířovské družiny.

„Poslouchala ty hlasy, které jí říkaly, co má dělat. Chodila v kapuci, s brýlemi, pořád se bála, že ji někdo zastřelí, zabije nebo že ji někdo pronásleduje. Tam došlo i k tomu nedorozumění tenkrát, když byla hospitalizovaná v nemocnici. Ona zakázala, aby k ní někdo chodil na návštěvy. Mě se to tenkrát velmi dotklo, protože i já jsem byla jako matka odmítnuta a nebyly mi podány žád- né informace. Já jsem chtěla sdělit, co na ní vidím, možná by to pomohlo. Ale z její strany to nebylo namířeno proti mně, ona se bála těch hlasů. To bylo ještě před tím, co se stalo v té havířovské škole," vysvětlila matka.

Nevyléčená žena se opět dostala do spárů strachu o svůj život a poslouchala hlasy. V době vydávání obědů se jí podařilo vběhnout do školní jídelny ZŠ Moravská v Havířově-Šum-barku. Když se chtěla zmocnit některého z malých dětí, snažila se jí v tom zabránit vychovatelka Lenka Slavíková. Tu Orlová v pomatení smyslů pobodala. Pak si jako rukojmí vzala sedmileté děvče, které naštěstí bez újmy na zdraví vysvobodila policejní zásahová jednotka.

Orlová putovala k výslechu a pak do psychiatrické léčebny v Opavě, kde jí soud nařídil ústavní léčbu. Letos v únoru požádala o propuštění z léčebny a lékaři soudu potvrdili, že nemoc zvládá. „Už ten poslední rok, kdy byla na volném oddělení, se trápila, že tam musí být. Studovala tam angličtinu. Začala samostatně jezdit domů, z její strany bylo všechno velmi zodpovědné. Ona si návratu z opavské léčebny uvědomovala, co se v té škole stalo. Nechtěla moc mezi lidi, byla raději doma se mnou. Do-držovala ambulantní léčbu, pravidelně docházela k lékaři. Zpočátku jsem tam chodila s ní. Její stav se jevil jako úplně úžasný, protože před tím to bylo buď černé, nebo bílé. Lékařům jsem hodně vděčná, co pro dceru udělali. Všichni dělali maximum a měli radost, že se zlepšuje. Když se vrátila z Opavy, byla úplně jiná, plná citu. Je to inteligentní děvče.

Schizofrenie ji opět přemohla

V úterý Barbora Orlová vstoupila do školní budovy ve Žďáru nad Sázavou. Když zaútočila nožem na jednu studentku, přiskočil na pomoc šestnáctiletý spolužák. Orlová ho bodla a chlapec na místě zemřel. „Vůbec jsem v chování dcery nepozorovala žádnou změnu. Nikdo neví, proč jela zrovna do Žďáru. To neví ani ona. Teď jsem se dozvěděla, že ten chlapec, že to bylo také jediné dítě těch rodičů. Je to straš- né. Sama jsem učitelka, to jsou pro mě strašné věci, oprav- du strašné," vysvětluje zoufalá žena.

Soud vzal Barboru Orlovou do vazby. Pod dohledem psy-chiatrů vyčká do rozhodnutí soudu o ústavní léčbě. S největší pravděpodobností ji čeká dlouholetý pobyt v přísném režimu uzavřeného oddělení. Možnost vrácení zpátky do společnosti bude velmi nejis-tá.

„Bojím se, co teď s dcerou bude. Je to moje jediné vymod-lené dítě, mám ji nadevšechno ráda a jsem z toho nešťastná. Udělám všechno na světě, abych jí to ulehčila. Ona vlastně ani neví, jak se tam ocitla a co způsobila. Viděla jsem, jak to chodí v té opavské léčebně. Ráno se zavřou pokoje, Je tam jedna chodba, jedny toalety, když je hezky, jdou na hodinu ven. A tak žijou roky. Možná mám zkreslené představy, ale snad je ta léčebna lepší než detenční ústav. Mám z toho hrůzu. Metody psychiatrů jsou různé a nejdou ovlivnit. Viděla jsem, co s dcerou udělala první léčba. To vám přijde nadopovaný robot, který nemůže mluvit, nemůže chodit. Lidé to vůbec nevědí, pokud se s tím nesetkají," uzavřela smutný příběh matka.