První prezidentská osmička spadá do euforie vzniku Československa, kdy byl z ústavního hlediska poněkud nestandardně zvolen prvním prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk. V jistém smyslu chaotickou volbu „potleskem“ provedlo 14. 11. 1918 takzvané revoluční národní shromáždění, vzniklé rozšířením Národního výboru a obsazené přibližně podle výsledku voleb 1911.

Tomáš Garrigue Masaryk

Samotný kandidát se o svém zvolení dozvěděl o dva dny později v New Yorku, neboť do již samostatné republiky se T. G. Masaryk vrátil z emigrace až 21. 12. 1918. S vydáním ústavy v roce 1920 získal prezidentský úřad sedmileté funkční období a T. G. Masaryk byl zvolen ještě třikrát (1920, 1927, 1934), aby nakonec v roce 1935 ze zdravotních důvodů odstoupil.

T. G. Masaryk - tatíček prezident

Třebaže pravomoci hlavy státu byly omezené, Masarykova osobnost jí dala jistou vážnost a úctu, i když nejklidněji proběhla volba jen v roce 1927. Následky Mnichovské dohody znamenaly nejen konec demokratické republiky a zmrzačení jejího území, ale též 5. 10. 1938 abdikaci druhého československého prezidenta Edvarda Beneše (zvolen 1935).

Do „nevděčné“ funkce hlavy státu byl v těžkých chvílích českého národa i státnosti zvolen 30. 11. 1938 prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. V daném okamžiku ovšem nemohl tušit, že se stává prvním a jediným prezidentem tzv. druhé republiky, která zanikne 15. 3. 1939 okupací a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava.

A právě tehdy rozhodující měrou začíná tragická a rozporuplná role Háchy, který přijal potupný akt kapitulace a zůstal tentokrát státním prezidentem protektorátu, s minimální možností zasahovat do osudu národa a do chodu správy státu.

Edvard Beneš

Poválečná obnova v duchu lidové demokracie navrátila i díky osobnosti staronového prezidenta Edvarda Beneše (zvolen 1945, 1946) úřadu jistou kontinuitu. Bohužel ne na dlouho, neboť osudový a osudný rok 1948 byl nejen posledním rokem prezidenta Beneše, nýbrž ho přivedl opět do nezáviděníhodného rozhodování, které umožnilo hladký nástup komunistického režimu.

Edvard Beneš - vítěz i poražený

 

Benešova politika pasivní rezistence po únoru 1948 vyvrcholila v květnu 1948, kdy odmítl podepsat nedemokratickou ústavu 9. května a 7. 6. 1948 z úřadu odstoupil, oficiálně ze zdravotních důvodů. Gottwald dbal na to, aby československý vývoj vypadal před světem demokraticky, proto abdikace až po uskutečněných volbách do parlamentu.

Zdraví ovšem Benešovi také nepřálo, a 3. 9. 1948 zemřel. Události osudových osmiček tak v rozmezí jediného desetiletí donutily tutéž hlavu státu učinit rozporuplná rozhodnutí s následnou abdikací.

Klement Gottwald

Dne 14. 6. 1948 Národní shromáždění, vzešlé na rozdíl od roku 1946 tentokrát z nedemokratických voleb, zvolilo prvním komunistickým a „dělnickým“ prezidentem Klementa Gottwalda. Následující dvacetiletí prezidentskou funkci v podstatě zdiskreditovalo, obzvláště s nástupem Antonína Novotného, kdy byla spojena s funkcí 1. tajemníka ÚV KSČ.

Klement Gottwald - masový vrah

A tak snad jen díky charismatu své osobnosti bylo vlídněji nahlíženo na Antonína Zápotockého (1953-57). Změny v polednové politice KSČ v roce 1968 a snaha „reformovat“ stávající systém logicky vyústily i ve změnu hlavy státu. Neoblíbený A. Novotný (zvolen 1957, 1964) odstoupil 22. 3. 1968 a 30. 3. 1968 byl zvolen naopak z druhé světové války populární armádní generál Ludvík Svoboda.

Již jeho cesta ke hrobu T. G. Masaryka ukázala nejen oficiální obnovení připomínky masarykovské tradice, ale především naději v návrat důstojné role prezidentského úřadu. Tomu však zabránily důsledky srpnových událostí a Svoboda, navzdory svému druhému zvolení v roce 1973, se stal s nástupem normalizace a zhoršujícím se zdravím postavou nevýraznou a vládnoucí garniturou mnohdy nemile trpěnou ve funkci (zemřel 1979).

Gustáv Husák

Další dvě osmičky se prezidentským volbám vyhnuly, protože Gustáv Husák byl volen postupně třikrát v letech 1975 (po odstoupení Svobody), 1980 a 1985. Rok 1988 byl nicméně výjimečný v jiné souvislosti.

Gustáv Husák - normalizátor

 

U příležitosti návštěvy francouzského prezidenta Mitteranda v Československu poprvé za 40 let úřady povolily demonstraci odpůrců režimu 10. 12. 1988 na Škroupově náměstí v Praze.

Václav Havel

Změny po roce 1989 navrátily úřadu hlavy státu důstojnost i demokratickou volbu v parlamentě.

Vznikem České republiky nastartoval pětiletý cyklus funkčního období právě rokem 1993, a tím vycházejí další volby při dodržení řádného volebního období střídavě na roky s osmičkou na konci, jak se stalo 20. 1. 1998, kdy byl podruhé prezidentem České republiky zvolen Václav Havel (poprvé 1993, předtím československým prezidentem zvolen 1989 a 1990), a jak je stanoveno na 8. 2. 2008, kdy se bude podruhé o prezidentský úřad ucházet stávající prezident Václav Klaus (zvolen 2003).

Václav Havel - disident

Pět prezidentských voleb - 14. 11. 1918, 30. 11. 1938, 14. 6. 1948, 30. 3. 1968 a 20. 1. 1998 - pět různých osobností (z nichž pro čtyři se jednalo o první rok v nové funkci) a především pět naprosto odlišných a jedinečných situací v našich novodobých dějinách. Přitom pouze posledně jmenovaná proběhla v podmínkách standardního demokratického vývoje a první z nich cestu k takovému vývoji spoluotevřela.

Netřeba v prezidentských osmičkách nutně hledat osudové okamžiky, neboť zvolení té či oné hlavy státu už bylo důsledkem závažnějších rozhodnutí a událostí těchto let, ze kterých volba daného prezidenta ať již z nutnosti nebo logickým vývojem vyplynula.

Využijme však příležitost kulatých výročí k poznávání naší minulosti, bez kterého sotva doceníme demokratický ústavní vývoj po roce 1989, obzvláště v případě, kdy se prezidentské volby stávají předmětem politikaření a stranických handlů.