Maa měla Číňanka i v mobilu, říká dobrovolnice

Můžeš čtenářům ještě jednou přiblížit, jakým způsobem jsi se dostala do Pekingu na letní olympijské hry?
Na olympijské hry do Pekingu jsem se dostala v rámci Letního tábora mládeže, jehož konání je celosvětovou záležitostí. Na školu přišla tato nabídka již koncem předloňského školního roku, ale všechno se událo ve velkém spěchu. Třídní profesorka, která mě vybrala po poradě s vedením školy díky mé jazykové vybavenosti, mi dala přihlášku, a já jsem měla přibližně dvě hodiny na rozhodnutí, protože uzávěrka přihlášek byla v ten samý den odpoledne.

Ve skutečnosti však nebylo o čem zdlouhavě přemýšlet. Veškerou organizaci zabezpečil Mezinárodní olympijský výbor. Ten kontaktoval národní olympijské výbory všech zemí, které se Olympijských her v Pekingu účastnily. Akce se tedy účastnili mladí lidé prakticky ze všech koutů světa. Všechno, včetně letenky, bylo plně hrazeno.

Jaký první dojem ti vytane na mysli, když se Tě na Hry někdo zeptá?
Po pravdě řečeno mám velice smíšené pocity. V průběhu her jsme měli neskutečně nabitý program, takže zážitků je spousta. Navíc Čína je zemí, která je České republice, potažmo regionu střední Evropy, obrovsky vzdálená chováním, kulturou a především životním stylem. Stále jsem tedy ještě nevstřebala všechny dojmy z Pekingu.

Můžeš nás stručně seznámit s vaším programem na olympiádě? Jakým jazykem jste mezi sebou komunikovali?
Jak jsme již zmínila, program jsme měli opravdu nabitý. Byli jsme na zahajovacím ceremoniálu her, navštívili jsme různá sportoviště a zhlédli mnoho zápasů a závodů. Navštívili jsme čínské historické památky, ale měli jsme také vlastní program v kempu, kde jsme byli ubytováni. Pokud jde o komunikaci, oficiálními jazyky byly angličtina a francouzština. I tak nám naši průvodci vždy nejprve vše říkali v čínštině, což bylo občas dost rušivé.

Jak vypadal takový typický „dobrovolnický“ den na olympiádě?

Vyberu jeden zajímavý den. Vstávali jsme již v půl šesté ráno, protože jsme jeli navštívit Velkou čínskou zeď, a měli jsme se tak vyhnout dopravní špičce. Jenže Číňané si potrpí na zahajovací ceremoniály i u obyčejných akcí, proto jsme nejprve jeli zasadit pár stromků do pustiny za Pekingem a až poté jsme jeli k Velké čínské zdi.

Ten den bylo celkem pěkně, smog trochu ustoupil, tak jsem si fotila nebe, abych měla památku, že tam opravdu nějaké je. (smích) Poté jsme byli na atletice až do půlnoci. No a pak jsme už chtěli jet do kempu, jenomže u autobusu jsme zjistili, že nám chybí čtyři lidé, a museli jsme na ně dvě hodiny čekat. Při příchodu do kempu jsme pak i přes hlubokou noční hodinu museli absolvovat obligátní bezpečnostní prohlídku.

Měla jsi možnost prožít zahajovací ceremoniál her přímo na hlavním stadionu, v „Ptačím hnízdě“. Jaké dojmy sis odtud odnesla?
Podobně jako z celé olympiády - smíšené. Ceremoniál byl monstrózní akcí, která měla především představit Čínu a ukázat veškeré aspekty jejího života, současného i minulého. Všechno bylo opravdu pompézní, hezké a dobře připravené, ale přišlo mi to velmi monotónní tím, jak moc to bylo „čínské“.

Jak jsi byla spokojena s ubytováním, které pro vás bylo připraveno?
Musím se přiznat, že ubytování bylo na vysoké úrovni. Bydleli jsme v areálu pekingské střední školy, který byl vzdálený deset minut jízdy autobusem od olympijské vesnice. Tento areál se však s našimi středními školami nedal srovnávat. Tuto školu navštěvuje čtyři tisíce studentů, což je pro nás nepředstavitelné číslo. V areálu mají studenti basketbalové hřiště, dvě fotbalová hřiště, spoustu kulečníkových stolů, vlastní kinosál a mnoho dalších možností vyžití, které jsme všechny mohli využívat. Na pokojích jsme bydleli vždy čtyři účastníci, takže já jsem sdílela pokoj s dívkami z Barbadosu, Madagaskaru a Číny.

Menším problémem bylo, že dívka z Madagaskaru hovořila pouze francouzsky, anglicky vůbec neuměla, takže komunikace s ní byla poněkud složitější. Jinak s komunikací obecně problémy vůbec žádné nebyly, všichni jsme se chtěli vzájemně poznávat, bavit se, ale základem bylo znát jazyk, z tohoto důvodu to také byl jeden z požadavků pořadatelů akce.

Jak rozdílný je životní styl v Číně oproti našim středoevropským zvyklostem?
Velmi obtížně se to porovnává, protože Číňané nás nechali vidět pouze to, co chtěli, abychom viděli. Občas jsme se o tom bavili s čínskými lidmi z kempu, kteří nám to potvrdili. Z toho, co jsem viděla, mohu říci, že Peking je obrovské město, jehož středem vede dálnice. Po jejích stranách můžete pozorovat několikakilometrové průmyslové zóny nebo rozlehlé nákupní čtvrtě.

To, o čem se již před olympijskými hrami neustále diskutovalo a co mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, je všudypřítomný smog. Bylo to, jako když se zavřete do skříně a chcete v ní volně dýchat. Paradoxní bylo, že Číňané měli přikázáno popírat existenci smogu. Například naše čínské kolegyně v kempu jej vydávali za mlhu.

Měla jsi možnost poznat čínskou kulturu?
V určité míře ano. Byli jsme na představení čínské opery, navštívili jsme zábavní park, něco na způsob Disneylandu, kde jsme zhlédli vystoupení akrobatů a tanečníků, opět velice monstrózní a naprosto profesionální, což je pro Číňany typické. Byli jsme také na náměstí Nebeského klidu a u Velké čínské zdi. Na obou místech byla velká spousta návštěvníků, především domácích, a musím říci, že náměstí i zeď jsou opravdu monumentální.

Jaké zkušenosti jsi udělala s čínskou kuchyní a způsoby stolování?
Číňané jedí velice zdravě, proto jsou také štíhlí, navíc jsem prakticky neviděla, že by kouřili, a třeba mladí nemají potřebu alkoholu. Ne, že by vůbec nepili, ale rozhodně ne tak, jak to známe u nás. Prakticky ke všem druhům jídla však jedí pouze rýži, takže mi postupně, slušně řečeno, lezla krkem. Z čínských jídel jsem ochutnala třeba pekingskou kachnu, a byla výborná.

V kempu nám často vařili evropská jídla, různé druhy masa, kromě vepřového, k snídani bývaly různé druhy švédských stolů. Jinak i v Číně najdeme stánky McDonald’s, KFC a další. Zaujalo mě, že v Číně při jídle používají pouze lžičky a hůlky, někteří dokonce příbory vůbec neznají.

Bylo cítit, lépe řečeno pozorovala jsi, že je Čína totalitním komunistickým státem?
Určitě se to dalo v mnoha situacích vypozorovat. Původně jsem si myslela, že tato akce bude zaměřena na diskuzi kolem situace v Číně, ale vůbec tomu tak nebylo. Před olympiádou jsme dokonce dostali seznam témat, o kterých nemáme mluvit, např9klad zahraniční politika, otázka Tibetu, ale třeba také zmíněný smog. Při průjezdech městem jsme samozřejmě nic neviděli, ale v kempu se často pohybovala menší vojenská seskupení. Velice obtěžující byla povinnost při každém vstupu do kempu absolvovat prohlídku podobnou té letištní.

Časté jsou v Pekingu portréty Mao Ce-tunga, moje čínská spolubydlící jej dokonce měla na paletě svého mobilu. Původně jsem se domnívala, že jsou Číňané, ač nedobrovolně, s komunistickým režimem smíření, ale pravda je jiná. Přišlo mi, že většina z nich je s tímto systémem prakticky spokojena a nechce jej měnit. Na druhou stranu mají Číňané velkou disciplínu, uvědomují si, že při tom ohromném počtu lidí, kteří v jejich zemi žijí, musejí tvrdě pracovat na tom, aby se prosadili. I proto tam tráví mladí lidé valnou část svého volného času ve škole.

Byla jsi přímo v centru dění. Jak silně prožívali Číňané olympijské hry ve své zemi a úspěchy domácích sportovců?
Zcela určitě prožívali hry velice silně, zvláště na dobrovolnících to bylo dobře patrné. Na všech rozích, ulicích, ale i výrobcích bylo logo olympijských her. Číňané jsou velmi milí a příjemní, až to někdy bylo skoro otravné. Snaží se s člověkem vyjít a ustoupit mu. Zaujalo mě, že ani příliš neslavili úspěchy svých sportovců, oni s nimi počítali. Zajímavější bylo, jak přijímali neúspěch sportovce, protože ten vždy emotivně prožívali, ale nikdy nesklouzli k nadávkám či urážkám konkrétního sportovce, což mi přišlo jako velký protiklad toho, jak neúspěchy našich sportovců přijímáme my.

Mají v Číně nějaké povědomí o České republice?
Pokud jim řekneme název naší země v angličtině, nevybaví si nic. Pokud jsem jim ho však řekla v čínštině, okamžitě bezpečně věděli, o kterou zemi se jedná i její přibližnou polohu. Znají naši historii po druhé světové válce i některé věci ze současnosti, protože se o České republice učí i ve škole. Musím se přiznat, že mě to příjemně překvapilo. V kontrastu s tím byli dobrovolníci z jiných zemí, kteří o nás nevědí prakticky nic. Například dobrovolnice z Belgie nás vůbec nenašla na mapě, dívka z Kanady si pro změnu myslela, že naším platidlem je americký dolar a mluvíme rusky.

Potkala jsi v Pekingu nějaké české fanoušky?
Pouze při zahajovacím ceremoniálu, ale na stadionech v průběhu her jsem si již žádných nevšimla. Rozhodující roli v tom patrně sehrála velká vzdálenost, navíc sehnat kvalitní a cenově přijatelné ubytování, kde by bylo možné přebývat po dobu trvání her, bylo určitě obtížné.

Určitě jsi navštívila některá sportoviště při závodech. Jaký na tebe udělala dojem?
Celkem jsem navštívila pět stadionů. Atletické závody v Ptačím hnízdě se odehrávaly před skvělým publikem, kdy celý stadion povzbuzoval a skandoval, chvilkami byla atmosféra až elektrizující. Dále jsem byla na basketbalu, na což jsem se hodně těšila, zhlédla jsem několik zápasů juda, ale protože neznám pravidla tohoto sportu, nebylo to ono.

Byl to však jediný ze stadionů, které jsem navštívila, kde v hledišti neměli převahu domácí diváci. Ač tomuto sportu neholduji, nejvíce se mi líbil plážový volejbal, protože jeho zápasy byly velice uvolněné, byl to velký rozdíl oproti jiným soutěžím. Byla jsem také ve Vodní kostce, kde se závodilo v plavání, právě probíhala kvalifikace. Seděli jsme hned za trenéry a realizačními týmy, takže jsme mohli pozorovat vypjatou atmosféru, ale i to mělo něco do sebe.

Zážitky ze stadionů jsou podmíněné také tím, se kterými dobrovolníky jsem tam byla, protože v dobré partě jsme si někoho vybrali a fandili mu, což bylo příjemné. Nevýhodou bylo, že jsme si nemohli vybrat, na který sport a kdy pojedeme, vše již bylo naplánované.

Setkala ses s nějakými známými českými či zahraničními sportovci?
Byli jsme na návštěvě v našem národním domě, kde jsem se potkala s tenisty Štěpánkem a Benešovou. Mluvila jsem také s našimi basketbalistkami po prohře s týmem Spojených států. Děvčata nám říkala, že s prohrou počítala, ale ne takovým rozdílem. Na obědě v olympijské jídelně jsme seděli u stolu s našimi veslaři, kteří nám vykládali o životě ve vesnici, jak se na hry dostali a jaký očekávají výsledek.

Ze zahraničních hvězd jsem osobně žádnou nepotkala, což bylo způsobené i tím, že tyto hvězdy se sice ubytovaly ve vesnici, ale po dvou dnech se kvůli klidu raději odstěhovaly, protože je na každém kroku žádaly o podpisy spousty fanoušků, ale také jejich méně známí protivníci.

Olympijské hry na tebe podle vyprávění udělaly velký dojem. Plánuješ do budoucna, že bys jejich atmosféru znovu okusila?
Určitě ano. Když jsme se v kempu se všemi dobrovolníky loučili, říkali jsme si, že se potkáme v Londýně 2012. Byla to pro mě obrovsky cenná zkušenost, člověk se dozví spoustu zajímavostí, nejen o pořadatelské zemi, a potká lidi, které by jinak nikdy nepotkal.

Každá země sice chce při takové příležitosti ukázat ze sebe jen to nejlepší, ale i tak si člověk všimne mnoha dalších věcí.

-----------

Kdo je Kateřina Havlíková

Tomáš Pohanka