Její v pořadí již sedmou knížku vydalo nakladatelství Sursum a podpořilo Nové Město na Moravě. Dostala název Kraj návratů i poznávání a slavnostní křest ji čeká v neděli 21.listopadu v patnáct hodin v novoměstské Horácké galerii. Stejně, jako v předchozích publikacích, i v této se Věra Rudolfová věnuje více či méně známým osobnostem, které jsou nějakým způsobem spjaté s Vysočinou, zejména s Novoměstskem. Proč a čím je vlastně tento region okouzlil? „Myslím si, že na tom má zásluhu především zvláštní charakter této krajiny. Kopce nejsou strmé, pohled na jejich pozvolnou, zvlněnou linii člověka přímo uklidňuje. I oblaka na vysoké obloze plynou tak nějak v pohodě. Tajemné lesy lákají k procházkám, kvetoucí louky k posezení, velké rybníky ke koupání. Svůj půvab má tato část Vysočiny i v zimě. Bývá tu skutečně tuhá a drsná, ale sníh jí dodává na vážnosti a důstojnosti. Je to kraj, kde ještě voní vzduch a zní ticho. Kraj věčných návratů,“ smeká Vysočině poklonu brněnská spisovatelka.

close Nová knížka Věry Rudolfové dostala název Kraj návratů i poznávání. info Zdroj: Deník/Helena Zelená Křížová zoom_in Nová knížka Věry Rudolfové dostala název Kraj návratů i poznávání. Kraj věčných návratů byl název vaší první knížky.

Nevymyslela jsem ho sama. Tak o Vysočině hovořila akademická malířka a restaurátorka Věra Frömlová Zezuláková. A myslím si, že slavné osobnosti se vracely na Vysočinu i kvůli setkávání se zdejšími obyvateli. Herec Radovan Lukavský tvrdil, že lidé jsou tu takoví čistší a upřímnější.

Podle čeho si vybíráte osobnosti do další knížky a kde hledáte inspiraci?  

Některé umělce, kteří se narodili na Vysočině, nebo tu čerpali inspiraci pro svou tvorbu, jsem poznala ještě za mého působení v Českém rozhlase Brno. Když jsem pak psala o jejich životních osudech, mohla jsem vycházet ze záběrů, které jsem s nimi natočila. Ale postupně jsem objevovala další osobnosti kulturního života severní části Vysočiny. Osobnosti méně známé nebo téměř zapomenuté, které pro kulturní rozvoj regionu vykonaly kus záslužné práce. Chtěla jsem se o nich dozvědět co nejvíce. Proto jsem hledala jejich rodiny, přátele i další pamětníky. Pomohlo mi i bádání v archivech, ať už ve Státním okresním archivu ve Žďáře nad Sázavou, nebo v Horáckém muzeu a Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. A zjistila jsem, že s tímto krajem je spojeno tolik osobností, že jde o téměř nevyčerpatelnou studnici inspirace.

Ve své nové knize, kterou jste nazvala Kraj návratů i poznávání, jste zachytila třiadvacet dalších osobností. Která z nich je vám nejbližší?     

Je těžké vybrat jednu jedinou osobnost. Uvedu alespoň tři. Patří mezi ně akademický malíř Jaroslav Polanský z Herálce, který se vyučil malířem pokojů a ve svých 36 letech se přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Ukončil ji v roce 1949, ale Vysočině zůstal věrný. Dál hospodařil, pracoval na poli nebo v lese. V rodné chalupě si však v malé podkrovní světničce zařídil skromný ateliér. Z jeho krajinomaleb jsou snad nejznámější obrazy z pralesa na Žákově hoře.

A druhá osobnost?

Dirigent Oldřich Bohuňovský. Ten byl dalším příkladem toho, jak talentovaní lidé se rodí na Vysočině. Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Několik let byl ředitelem Lidové školy umění v Novém Městě na Moravě. Pak působil jako dirigent především v moravských divadlech a nakonec se stal šéfem opery Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. V květnu 1997 měl v Královské opeře Covent Garden v Londýně dirigovat Janáčkovu operu Káťa Kabanová. Smrt mu to však nedopřála. Přišla si pro něj 22. září roku 1996.

Příběh kterého třetího člověka spjatého s Vysočinou vás nejvíce oslovil?

Zajímavou a všestrannou osobností byl Mirko Rosenbaum, ochránce přírody a malující právník. Jako soudce působil od roku 1946 v Novém Městě na Moravě a pak ve Žďáře nad Sázavou. Jeho jméno je spojeno se vznikem Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. V letech 1968 až 1972 byl ředitelem Horáckého muzea a Horácké galeriev Novém Městě na Moravě. Tyto instituce byly tehdy spojené. Rodáka z Kroměříže okouzlila Vysočina natolik, že v tomto regionu působil šestadvacet let.

Připomínáte i osobnosti spjaté s Brnem nebo s jižní Moravou. Například primáše Slávka Volavého ze Strážnice, jehož rod pochází z Habří. Byla jste navštívit vesničku, kde dodnes žijí pokračovatelky jeho rodu?   

Samozřejmě. Pro autora je důležité podívat se na místa, která jsou s určitými osobnostmi spojená. Nejdříve jsem navštívila Habří, odkud rod Volavých pochází. Ještě stále tam stojí statek, kde se narodil otec Slávka Volavého. V současné době je přestavěný na penzion, který vede Marie Buchtová, za svobodna Volavá. Pak jsem se vydala do Krčmy, což je malá osada, která patří k obci Meziboří. Své jméno dostala zřejmě po bývalém hostinci. Jsou tam jen čtyři domky. V jednom z nich se 10. března roku 1922 narodil Janu Volavému a jeho manželce Marii syn Vítězslav. Domek číslo 4 už ovšem vypadá jinak, než v době Slávkova dětství. Naproti němu však stále stojí dřevěná zvonička, na kterou zvonilo už několik generací. Jednou si na ni zazvonil i malý Slávek. Ale zvonil tak dlouho a vytrvale, že vyděsil lidi v okolí. Mysleli si totiž, že se v osadě něco stalo. Pachatel dostal samozřejmě po tomto činu pořádný výprask. Podívala jsem se i k řece Bobrůvce, kam primáš Slávek Volavý s dcerami Tatianou a Zuzanou rád chodíval.

Připomínáte také osobnost Jiřího Bradyho, kterého mají Novoměšťané stále v živé paměti. Jak na něj vzpomíná jeho dcera Lara?  

Paní Lara Hana Brady vzpomíná na svého otce s láskou a úctou. Při jeho návštěvách v Novém Městě na Moravě ho často doprovázela. Ta poslední návštěva se uskutečnila v říjnu 2016. Tehdy všichni očekávali, že Jiří Brady dostane za svoji činnost ve prospěch vzájemné lidské tolerance  státní vyznamenání. Jak to nakonec dopadlo, víme. Vyznamenání od prezidenta republiky se Jiří Brady nedočkal. Do rodného města přijel 30. října 2016. Zpráva o jeho příjezdu se rychle rozlétla. V poledne se před budovou městského úřadu sešly téměř čtyři stovky Novoměštáků, aby svému rodákovi vyjádřili podporu a úctu. Bylo to velice dojemné setkání. Paní Lara potvrdila, že pro jejího otce byly návraty do Nového Města skutečnými návraty domů.

Co měl s novým městem společného spisovatel František Kožík?

František Kožík přijel do Nového Města na Moravě poprvé v prosinci 1933, a to kvůli přípravě živého rozhlasového přenosu. Pracoval tehdy jako reportér, hlasatel a dramatik v brněnské odbočce Radiojournalu. Pořad se vysílal 4. ledna 1934 a byl sestaven tak, aby posluchačům co nejlépe představil ráz celého kraje. Nechyběla mimo jiné reportáž z lyžařských závodů a návštěva v továrně bratří Slonků. Na Maršovské rychtě se uskutečnila beseda s horáckými umělci. Právě tam se František Kožík setkal se skladatelem Jaroslavem Křičkou, spisovatelem Petrem Křičkou a jejich sestrou Pavlou. Zvlášť si porozuměl s Jaroslavem Křičkou a stal se dokonce jeho libretistou. Spisovatelova dcera, paní Alena Kožíková mi laskavě zapůjčila dopisy, které Jaroslav Křička jejímu otci psal. Týkaly se zejména spolupráce na veselohře Záhořanský hon a operetě Polka vítězí.

Novoměstsko je již tradičně spojované s lyžováním. Najdou čtenáři v nové publikaci i nějakou osobnost ze světa tohoto sportu?  

Najdou. Je jím Leoš Stehlík. Nadšený lyžař, úspěšný závodník a olympionik. Zúčastnil se mnoha domácích i zahraničních závodů. Byl například dvojnásobným vítězem mezinárodního závodu v běhu na 50 kilometrů, který se konal v roce 1930 ve Schreiberhau. V závodě štafet, který probíhal téhož roku v Davosu, získal stříbrnou medaili. To ale bylo předtím, než se s manželkou Aglaií pustil do budování sportovního a rekreačního střediska v Medlově. O projekt požádal architekta Aloise Wachsmana. Středisko zahájilo provoz v roce 1934. V padesátých letech minulého století však osud tohoto sportovního střediska, z něhož se postupem doby stal hotel, jakoukoliv idylu postrádal. A životní příběh manželů Stehlíkových a jejich tří dcer už vůbec idylický nebyl. V roce 1952 přešla většina rekreačních středisek do správy ROH a Stehlíkovi museli Medlov opustit. Leoš Stehlík si jako bývalý živnostník těžko hledal práci. V roce 1957 byla zahájena těžba v Uranových dolech v Dolní Rožínce, Leoš Stehlík začal pracovat v dole Rožná. Dne 23. března 1959 došlo v tomto dole k tragické nehodě, při níž přišel o život.

close Věra Rudolfová. info Zdroj: poskytla Věra Rudolfová zoom_in Věra Rudolfová. Věra Rudolfová
Narodila v roce 1942.
Absolvovala Fakultu sociálních věd a publicistiky  Univerzity Karlovy v Praze, kde promovala v roce 1969.
Sedmadvacet let pracovala jako redaktorka v Českém rozhlase Brno.
Literární tvorbě se začala věnovat po odchodu do důchodu.
V roce 2002 vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě knížku Město mého srdce, kterou Věra Rudolfová věnovala osobnostem Nového Města na Moravě.
V dalších letech vyšly publikace Kraj věčných návratů, Kraj návratů a setkávání,  Kraj návratů a inspirace, Kraj návratů a vzpomínek, Kraj návratů i setrvání a Kraj návratů i loučení.
V roce 2007 upravila pro knižní vydání paměti Josefa Kosinky, a to pod názvem Kosinkova žďárská kronika.
Trvalé bydliště má Věra Rudolfová v Brně, ale nejvíce pobývá na chalupě v Olešné u Nového Města na Moravě.
Má dvě dcery a tři vnučky, kterým věnuje co nejvíce času.
Mezi její záliby patří nejen literární tvorba a četba, ale také návštěvy divadel a výstav, slovácké písničky a dlouhé procházky se psem.