„Tehdy mi bylo sotva devatenáct, ale pamatuji si, že v práci měli všichni oči navrch hlavy, že nás obsadili Rusové. Jenže nikdo nevěděl nic konkrétního. Jenom to, že do Prahy přijely ruské tanky a že se tam prý střílí. Nikdo nechápal proč, co se vůbec děje,“ říká Marie Líšková.

Podle jejího vyprávění byli lidé především zmateni, protože jim nikdo nebyl schopen podat nějakou přesnou informaci. V televizi běžel jenom monoskop, nevysílalo se.

„Noviny nám několik dní vůbec nepřišly, takže v nich jsme se nic dočíst nemohli. Jediné zprávy byly z rozhlasu. Nevysílalo se ale z Prahy, protože rozhlas byl obsazen, ale odkud to šlo, a tak jsme se přece jenom k nějakým informacím dostali. Další zprávy pak pocházely od lidí, kteří tehdy byli jako delegáti v Praze na mimořádném sjezdu komunistické strany. Ty už byly velmi přesné,“ vzpomíná Marie Líšková.

Co se tedy v Dolní Rožínce 21. srpna 1968 konkrétně událo? „Když jsem odpoledne přijela z práce, maminka mi řekla, že bych asi měla jít něco nakoupit, protože lidé panikaří a berou obchod útokem,“ vzpomněla pamětnice.

Okupaci odsoudili „Byla to pravda, všichni ve velkém skupovali mouku, cukr, konzervy, prostě veškeré trvanlivé potraviny. Vozili je z obchodu na kárkách. Byli to většinou starší lidé, co pamatovali válku, a protože se báli, že bude znovu, tak se chtěli předzásobit,“ dodala.

Když přišla Marie Líšková odpoledne 21. srpna 1968 do prodejny, už tam prakticky vůbec nic nebylo. Přes Rožínku prý projel snad jen jeden obrněný transportér, ale i to stačilo k tomu, aby se lidé báli. „Co vím, tak všichni okupaci odsoudili,“ říká Marie Líšková.

„Uraňáci v dolech nepracovali a na silnici mezi autobusovým nádražím a sídlištěm někdo vápnem napsal Ani gram uranu ruskému buranu. Nikdo 21. srpna 1968 nechápal, proč je republika obsazená a proč by nám měl kdokoli něco diktovat,“ připomíná osudný den našich dějin Marie Líšková.

----------

Rozcestník: Srpen 1968 na Žďársku