„Vlastně léčím už čtvrtou generaci. Chodili ke mně nynější prababičky a pradědečkové, babičky a dědečkové, po nich současní tatínkové a maminky a teď už léčím jejich děti,“ směje se Eva Mátlová a dodává. „Když dělám rodinnou anamnézu, mám to mnohem jednodušší. Vím, jaké nemoci kdo prodělal, a jaké dědičné zatížení kdo má. Tím pádem je moje práce snazší.

Pracujete pořád s plným nasazením?

Už trochu polevuji. Přece jen v poslední době začali pomalu odcházet mí kamarádi a dlouholetí kolegové, a tak si říkám, že bych měla zmírnit tempo, abych si ještě nějaký čas mohla užívat života. Proto také od Nového roku předávám praxi mladší kolegyni.

Ale úplně neskončíte, že?

Jen částečně. Budu pracovat jen v pondělí a v úterý. Z toho budu mít jeden den poradnu. Zůstat doma úplně, to pro mě není. Jsem zvyklá na neustálý kontakt s lidmi. A s dětmi je tak krásná práce, to by mi opravdu hrozně chybělo.

Vzpomínáte někdy na své začátky?

Promovala jsem v roce 1972 a ve stejný den jsem se vdávala. Jsem z Prahy, manžel pochází z Telče. A když už se celá rodina sešla v Praze na promoci, tak jsme se tam také vzali. Já jsem pak šla za manželem na Vysočinu, v Praze by asi nevydržel. Šli jsme do Nového Města na Moravě. Já jsem jako začínající lékařka nastoupila do nemocnice, nejprve na chirurgii.

Na chirurgii?

Musela jsem nejprve absolvovat povinné kolečko. Z chirurgie jsem přešla na infekční oddělení. Tehdejší pan primář mi nabízel, jestli bych tam nechtěla zůstat a převzít to po něm, ale já jsem odmítla. Chtěla jsem pracovat s dětmi. Nakonec jsem nastoupila na dětském oddělení. Tam už to bylo mnohem pestřejší. Nesloužila jsem pouze v nemocnici, ale musela jsem jezdit i na zástup. Tam, kde bylo potřeba. Tak jsem se ocitla třeba v Radostíně, jezdila jsem i do ordinací do Borů a do Pavlova.

Jak jste se do ordinací dostávala?

Vozily nás sanity. A jezdila jsem také do Křižanova, tam jsem nakonec strávila rok. Další rok jsme zase ordinovala ve Sněžném. A jezdila jsem také do Svratky a do Herálce. Tam jsme se střídali, každý den tam jezdil někdo jiný. Žďárský okres jsem prakticky projezdila ze všech stran. Pak se mi v roce 1976 narodil syn a já jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.

Vrátila jste se po ní zpět do nemocnice?

Nevrátila. Radila jsem se s panem primářem Sekaninou, který odcházel do Poličky, jestli se mám vrátit do nemocnice, kam jsem měla možnost nastoupit na novorozenecké oddělení, nebo jít na obvod. On mi tehdy řekl, ať jdu raději do terénu. Že ráda mluvím s lidmi, že se mi tam určitě bude víc líbit. Tak jsem nastoupila jako dětská obvodní lékařka v Novém Městě na Moravě, ordinaci jsem tehdy měla na náměstí. Ale zase jsem nebyla pouze v Novém Městě. Tam jsme ordinovala dva dny a tři dny zase v Bobrové a v Bohdalci. Do Bobrové jsem nakonec jezdila třiatřicet let.

Proč to skončilo?

V roce 2010 jsem si řekla, že už mám nárok na trochu klidu a začala jsem ordinovat pouze v Novém Městě na Moravě. To ježdění bylo hlavně v zimě velice napínavé. Zpočátku mě vozila sanita, pak už jsem musela jezdit svým autem. Občas, zvláště v zimě, to bylo úsměvné, několikrát mě tahali traktorem z příkopu. A taky jsem kolikrát musela někoho volat, aby mi prohrnul cestu. Teď už jsou mobily, to je úplně o něčem jiném. Dřív to bylo mnohem horší.

Je nějaký rozdíl mezi pacienty vesnickými a městskými?

Vůbec žádný. Dětští pacienti jsou úžasní v tom, že jsou přirození a nepřetvařují se. Vždy vám řeknou to, co oni sami chtějí. Kdysi jsem mívala na hlavě takový zvláštní drdol z ruliček vlasů, mojí babičce se to tenkrát hrozně líbilo, a tak jsem jí občas udělala radost a učesala si ho. Jednou mi taky přišla do ordinace maminka s dítětem a to, hned jak mě uvidělo, vyprsklo: ty máš ale ránu! Maminku málem omývali, ale já jsem to brala s humorem. Vysvětlila jsem dítěti, že to nosím kvůli své babičce, že se jí v tom strašně líbím. A ono to vzalo.

A jaký je rozdíl mezi pacienty, co jste léčila dříve a těmi dnešními?

Dříve lidé mezi sebou více komunikovali. Nebyly počítače a mobily, lidé se mezi sebou normálně bavili. To dnešním dětem chybí, je to na nich znát. A taky jim hodně chybí fyzický kontakt. Dospělí už na ně nemají tolik času, ale děti ten čas potřebují. Často se mi také stává, že se děti chtějí pomazlit. Když si s nimi povídám a hraji si s nimi, tak nebrečí, jsou šťastné. I když jsou u lékaře.

Takže se k vám děti těší?

Většinou ano. Alespoň maminky mi to říkají. Děti už vědí, ve kterém šuplíku pro ně mám bonbonky, a ve kterém obrázky. Občas se pro mě taky speciálně obléknou. Jednom přišla do ordinace maminka s klukem a s holčičkou. A já jsem hned ve dveřích pochválila holčičce sukýnku a kabátek. Ta se otočila na mámu a povídá jí: jsem ti říkala, že si toho všimne. (smích) Maminka mi pak vykládala, že když holčička přišla ze školky a slyšela, že mají jít za mnou, komplet se převlékla. Aby se líbila. Naštěstí jsem ji nezklamala.

Kdysi jsme se spolu bavily o tom, že nemáte ráda sterilní domácnosti. Platí to pořád?

Sterilní domácnosti opravdu ráda nemám. Když si někdo myslí, že nejlepší je vydezinfikovaný byt, je na omylu. Pro dítě je úplně přirozené, že leze po zemi a je v kontaktu se vším, co na zemi najde. A když občas zbaští trochu hlíny z květináče, tak se taky nic neděje. Taky jsme to jako malí dělali, je to normální. Tak si tělo samo vytváří imunitu. A taky nepředepisuji hned antibiotika, jakmile má dítě zvýšenou teplotu.

Lidé teď často studují nemoci na internetu a lékaři se zlobí, že jim pak tito lidé přicházejí do ordinací radit. Stává se vám to také?

Přiznám se, že když někdo začne větu slovy: četl jsem na internetu, tak vidím rudě. Všem vysvětluji, aby raději používali vlastní hlavu. Na internet může dát kdokoliv cokoliv. Může to být třeba výplod jeho choré mysli a mnozí to pak berou jako bernou minci. Samozřejmě, že ne všechno je smyšlené, internet je dobrá věc, ale je třeba při jeho čtení používat i hlavu. Snad vůbec nejhorší jsou taková ta fóra, kde si maminky předávají své zkušenosti. Ty si rodiče čtou nejčastěji a řídí se jimi. Ale podle každé reklamy se přece také řídit nemohou. Všechno by si měli nejprve vyzkoušet, ne říct tak to dělat nebudu, protože je to špatně, četl jsem to na internetu.

Bojíte se někdy o své malé pacienty?

Já beru dítě jako malý zázrak. A sem tam se divím, jak může malé dítě přežít v některých rodinách. Někdy je mi jich líto. Já jsem také velký odpůrce střídavé péče. Dítě často neví, kde je vlastně doma. Nemá své vlastní prostředí. Občas si rodiče dělají naschvály a trpí tím dítě. Měla jsem obézní pacientku, ve třinácti letech měla 118 kilogramů. Rodiče ji měli ve střídavé péči. Maminka se snažila ji hlídat a upravila jí jídelníček. Ale u tatínka mohla všechno. Tatínek to mamince dělal naschvál a trpěla tím dcera.

Ne všechny nemoci odhalí člověk okamžitě, určitě jste se setkala s řadou pro lékaře zajímavých případů.

To ano. A také s řadou těžkých případů. A některé nemoci se taky vrací. Začíná se třeba znovu objevovat svalová dystrofie. Proto chci také při preventivních prohlídkách od dětí, aby vyskočily ze dřepu. Tím se pozná, v jakém stavu mají svaly končetin. Měla jsem jednoho chlapce s touto diagnózou, naštěstí jen jednoho. Ale chodí za mnou do ordinace pár dětí s několika chorobami. Třeba s kombinací cukrovky a celiakie. To znamená dodržování dvou diet - diabetické a bezlepkové. To je zátěž nejen pro pacienta, ale i pro jeho matku. Skloubit obě tyto diety je velice těžké.

Když už jste připomenula cukrovku, hodně se mluví o tom, že diabetiků přibývá i mezi dětmi…

Ke mně do ordinace chodí asi čtyři diabetici. Ale nemůžu říct, že oproti dřívějšku by šlo o nějaký enormní nárůst. Ale je fakt, že děti vypadají jinak než ty, s nimiž jsem před lety začínala. Kojenci byli takoví scvrklí, ne moc hezcí. Teď jsou všechna miminka čistá a hladká. Mámy mají teď úplně jiné možnosti, jak se vyživovat. Naopak je zase v pozdějším věku mnohem více obézních dětí. Chodí ke mně krásné patnácti až sedmnáctileté holky, které mají po těle strie. A také nadváhu a vadné držení těla. To dříve nebývalo.

Takže se znovu dostáváme k mobilům a počítačům, je to tak?

Vlastně ano. Děti jsou na počítači nebo na mobilu velice často. A pohybu mají mnohem méně. To je škoda, podepisuje se to na jejich zdraví.