Michal Kubal: Kapr na břehu Tigridu je skvělá věc

Jak jste se dostal k práci zahraničního zpravodaje?

Vystudoval jsem žurnalistiku a zpravodajskou vědu. Nastoupil jsem v redakci jako začínající novinář, pak jsem se stal editorem. No a potom přišlo vedení s nabídkou pracovat v zahraniční rubrice.

Co na své práci nejvíce oceňujete?

Musím dojet na místo, setkávat se s lidmi, prostě být při tom. Nestačí jenom sednout někde v cizí zemi do taxíku a udělat rozhovor. Z toho televizní reportáž nevznikne. Televize jde oproti ostatním médiím, rádiu, novinám, těžko oklamat. A takový kapr na břehu Tigridu je skvělá věc.

Jak si získáváte důvěru lidí, s nimiž potřebujete natáčet?

Velkou roli hraje to, že jsme z České republiky. Když řekneme, odkud jsme, reakce lidí je: Co jdete kontrolovat? (smích) A když jim vysvětlíme, že to tak není, hned jsou sdílnější. Náš původ má výhodu hlavně v oblastech, kde točí CNN a BBC, jsou profláknutí a lidi se baví raději s námi než s nimi. Je nutné chovat se uměřeně, mile, netlačit je do něčeho.

Jakým jazykem se s nimi domlouváte?

V zemích jako je arabský svět, Afghánistán, Pákistán, kde se nedorozumíme anglicky, si najímáme průvodce. To je klíč ke všem dveřím. Využíváme jeho jazyk, kontakty, zná zdejší zvyky, ví, co jaká slova a gesta znamenají. Jednou jsme poznali „senza“ průvodce. Na všechno odpovídal Why not. Zeptali jsme se: Je tu ženská vesnice? Odpověď: Why not. (smích)

Jak na vás zdejší lidé reagují?

Stávalo se, že vojáci začali střílet. Taky nás párkrát obviňovali, že jsme američtí agenti. Ale většinou se tváří mile. Záleží, jak se těm lidem momentálně vede a jak jsou trpěliví. Kolikrát točím s člověkem, kterému bomba zabila osm lidí, a on o všem mluví, ukazuje, popisuje. To si zaslouží obdiv.

Michal Kubal po propuštění zajatých novinářů v Iráku 2004.

Spolupracujete s televizemi z ostatních zemí?

V těch oblastech se sjíždí létající cirkus, to znamená stále ti samí lidé, novináři se tady znovu potkávají. Jednou jsme se dali dohromady v Portugalsku, ale to bylo spíš na osobní bázi. Většinou funguje rivalita.

Máte rád živé vstupy?

Jsou méně náročné na přípravu. Natáčení reportáže někdy trvá dva až tři dny, takže se živé vstupy používají, když člověk nestíhá nebo nemůže nic natočit. Při živých vstupech na vás kouká milion lidí a jenom na vás záleží, jestli se ztrapníte, nebo ne.

Jak si ověřujete informace?

Málokdy něco vidíte na vlastní oči. Myslíte si, že člověk má v ruce ruční granát, a on je to mobilní telefon. Samozřejmě se snažím ověřit si informaci z co nejvíce zdrojů. Když se mi to nepodaří, uvedu, že informaci nebylo možné ověřit z více zdrojů. To je klasická formulace.

Jezdíte na Západ, jak se na nás, na Českou republiku, země na Západě dívají?

Potkávám i takové lidi, kteří nevědí, že nějaká Česká republika vůbec existuje. To potom vypovídá o jejich úrovni. Ale jednou jsem potkal pána, který mi vyrazil dech. Zeptal se, odkud jsme. Tak povídám, že z České republiky. Jo, vy jste se rozdělili v devadesátém třetím se Slováky, reagoval. Překvapeně jsem přikývl. A jak se má Havel? Stále má problémy s plícemi? (smích) To mě vážně překvapilo.

Poznal jste spoustu míst. Která vás okouzlila a která naopak šokovala?

Nádherných míst je spousta, například skalní město Petra v Jordánsku. Šokovala mě Severní Korea, to jsem neviděl jinde na světě. Tehdy jsem ve zdejších lidech hledal špetku lidskosti. Jejich tváře byly bez výrazu, jako stroje. Vůbec se nechovali jako lidé.

Co váš největší sólokapr?

Asi když jsem byl u toho, jak Američané vtrhli do centra Bagdádu. Někteří naši kolegové byli předtím zabiti. To jsem si řekl, že si můžu gratulovat.

Jaké znalosti a dovednosti by správný zahraniční zpravodaj měl mít?

Musí chtít a vědět, co chce. Když pracujete jako zahraniční zpravodaj, poznáte, co je důležité. Taky je potřeba štěstí, schopnost chytnout se ho a už je nepustit.