„Můj první zápis? To bylo v roce 1994, když mě starostka oslovila. Víc než rok jsem tehdy sbírala materiály, abych doplnila nejdůležitější chybějící zápisy z let 1980 až 1990,“ vzpomíná na začátky dnes jedenasedmdesátiletá důchodkyně.
Žádné speciální školy nepotřebovala. Vše potřebné se naučila od svého předchůdce. „Poprvé se mi trochu třásla ruka. Kdo by neměl strach? V kronice se totiž nesmí škrtat ani malovat obrázky,“ upozornila žena, která po většinu svého produktivního života pracovala v textilním odvětví.
Výjimkou je ozdobné písmo. „To někdy také dělám. A hlavně musím psát polotiskacím písmem, aby to po mně bylo čitelné,“ usmála se radostínksá kronikářka.
Nejpozději do června se kniha připomínající dění v obci rozroste každý rok asi o deset stránek. Přestože zápis se uskutečňuje jednou do roka, materiály musí Alena Hintnausová sbírat po celý rok.
„Zapisuji si, jaké je kdy počasí, poznamenávám si, jaké kulturní události se dějí, práci dětí, hasičů, spolku žen a dalších složek. Hospodářské dění opisuji například ze zápisů ze zasedání zastupitelstva. Někdy mi materiál přinesou i sami Radostínští,“ popsala svoji práci rodačka z Olomouce, která se do Radostína přistěhovala už v roce 1938.
Do kroniky potom na závěr připíše informace o narozeních, úmrtích, pohybu obyvatel a jejich počtu. Součástí dokumentace jsou také fotografie
. Před moderními technologickými vymoženostmi dává Alena Hintnausová přednost ručním zápisům speciálním perem na dokumenty, jehož inkoust časem nevybledne. „Kronika je pro mě něčím, co má zůstat navěky, a mělo by to být napsáno písmem. Nejsem vůbec proti počítačovým kronikám, ale když otevřete knihu, která je napsána rukou, tak to je úplně něco jiného. Alespoň já se toho držím, a zatím neměl nikdo výhrady,“ zakončila žena, která zaznamenává historii Radostína.
