„Pletení košů byla v dědinách v minulosti běžná věc. Neexistovaly žádné kýble, vše se nosilo v koších – seno, brambory, dřevo,“ zavzpomínal košíkář. A s úsměvem dodal, že začátky nebyly zrovna jednoduché. „Trvalo to nějakou chvíli, než se mi opravdu podařil první kousek. Co bylo šišaté, to jsem hned rozšlapal,“ uvedl.

S řemeslem, které v dnešní době opět „vstává z mrtvých“, se ve svých dvaceti musel na několik let rozloučit. „Šel jsem totiž do učení do Pardubic, pak přišla vojna a taky stavění domu. Znovu jsem koše začal plést, když mi bylo asi třicet let a měl jsem na to svoji dílnu,“ nechal se slyšet Pavel Bureš.

Po revoluci se s manželkou začali výrobou košů dokonce živit. „Po osmi letech jsem to ale vzdal a beru pletení už jen jako koníček. Vyrábím je jen pro svoji potřebu nebo pro své známé. Jsem členem Horáckého sdružení lidových řemesel, a jezdím tak po různých akcích, kde své umění předvádím lidem,“ pokračoval.

 

O tom, že jsou koše Pavla Bureše opravdu kvalitní, svědčí jejich životnost. „Není to tak dávno, co jsem byl u kamaráda. Na chodbě měl položený koš, který jsem mu dělal před téměř třiceti lety. Ono ale hodně záleží, jak s košem člověk zachází. Pokud ho nevystavuje větší zátěži, než na kterou je vyroben, pak vydrží opravdu dlouho,“ vysvětlil košíkář.

A jak dlouho trvá upletení jednoho koše? „Velký se dvěma uchy zabere asi dvě hodiny času a malý, který se používá třeba při sběru hub, mám hotový za hodinku. Když jsem se tím živil, dokázal jsem denně vyrobit až tři velké koše a deset malých. Teď už na to nezbývá čas,“ dodal.