Každý, kdo tam zavítá, je ihned pohlcen atmosférou trojice železničních stanic, houkajících vlakových souprav a krajiny, která si v ničem nezadá s tou skutečnou.

„Kolejiště jsem začal stavět již v roce 1989, kdy jsem položil základní rám. Další tři roky pak trvalo vytváření dřevené konstrukce, pokládání kolejí,“ popisuje Radislav Wimmer, který v současné době provozuje obchod s elektronikou. Po sedmileté pauze, kdy pomáhal bratrovi s budováním známé stylové hospůdky Vagón v Polničce, se vrátil opět k výstavbě modelového kolejiště. Intenzivně pak na něm pracoval až do roku 2004. A co si představit pod intenzivní prací?

Práce po nocích

„Od podzimu do jara jsem tam každý den trávil večery, většinou tak od osmi až desíti hodin večer, když už se daly děti spát. Někdy jsem pracovat vydržel do jedné, někdy až třeba do tří ráno. Sám jsem na to ale nebyl, pomáhali mi samozřejmě i kamarádi,“ zdůrazňuje modelář.

Někdy se do práce ale natolik zabral, že nestihl sledovat čas a jeho tělo pak odmítlo poslušnost. „Pájel jsem třeba drátky a ve čtyři hodiny ráno jsem najednou cítil bolest na ruce. Zjistil jsem, že mě přemohl spánek a pájka mi spadla přímo na ruku,“ vzpomíná se smíchem na jednu z kuriózních příhod Wimmer.

Všechna práce, pomoc kamarádů a podpora i vypomáhání rodiny ale nakonec šťastně skončily tím, že Radislav Wimmer mohl analogově řízené kolejiště v roce 2004 v den svých čtyřicátých narozenin zprovoznit. Výsledek? Na viditelné části modelové železnice, která zaujímá plochu kolem 5,25 krát 2,1 metru, se běžně prohání kolem dvanácti vlakových souprav zároveň, a to po zhruba 140 metrech kolejí.

Co skrývají odstavná nádraží?

Další mašinky a vagony, dohromady opět kolem dvanácti souprav, se ale skrývají na takzvaných odstavných nádražích, které návštěvník na první pohled vidět nemůže. Za plentou je navíc položeno ještě nejméně 150 metrů kolejí. A další vlaky jsou vystaveny ve vitrínkách na zdi, kde čekají na svoji příležitost.„Nejvíce si asi cením soupravy zvané Vindobona, kterou jsem sehnal teprve letos. Jedná se o starší, ale na svoji dobu velmi moderní motorovou soupravu, která jezdila hlavně v šedesátých letech minulého století,“ popisuje Radislav Wimmer.

Ve chvíli, kdy žďárský modelář usedá za řídicí pult, jehož podoba je takřka shodná s pultem skutečného výpravčího, stává se pánem celého kolejiště. To je řízeno analogově pomocí devíti set telefonních relátek a zhruba pěti kilometrů kabelů.

Vše je napojené na centrální panely. Dění lze pohodlně sledovat také na obrazovkách, díky nimž má „výpravčí“ přehled i o tom, co se děje na odstavných nádražích umístěných za plentou.

Pokud chce člověk sledovat celé dění na kolejišti, musí si na návštěvu království Radislava Wimmera vymezit delší dobu. Kolejiště totiž žije svým samostatným životem, je to malý svět ve světě.

Po kolejích jede jedna vlaková souprava, nad ní po viaduktu supí další. Zhasne-li Radislav Wimmer ve své půdní místnosti světlo, nelze si nevšimnout, že ve vagonech se dokonce svítí. Mašinky houkají a blíží-li se k železničnímu přejezdu, ten samozřejmě zareaguje světelnými i zvukovými signály.

Samostatnou kapitolou je pak krajina v okolí kolejí. Tvoří ji především tři železniční stanice – Karlovice, Jedlová a Kamenný vrch.„Jak jsem na ty názvy přišel? Svolal jsem rodinnou radu, vzali jsme si drážní jízdní řád a každý měl za úkol vybrat dvacítku názvů stanic, které se mu nejvíc líbí. Z nich jsme vyselektovali tuto trojici, přičemž jen ten Kamenný vrch jsem trochu změnil, původní název je totiž Čertův vrch,“ vzpomíná modelář.

Ačkoliv jsou staničky vybudovány podle konkrétních názvů, jejich vzhled je ryze smyšlený. Díky tomu se tak na poměrně malou plochu vejdou nejen obydlená městečka se svými domy, obchody, kostelem, hřbitovem a samozřejmě i železničními stanicemi, ale také spousty lidských příběhů.
Těch si ale mezi lesy, viadukty, skalami a silničkami všimne jen pozorný návštěvník. V krajině modelového kolejiště totiž nechybí trampská osada s několika čundráky kempujícími pod skalou, dvojice oddávající se milostným radovánkám za autobusovou zastávkou, zraněný cyklista, kterého srazilo auto a spěchá k němu sanitka, nebo dokonce i oběšenec. „Je tam vše, co život přináší,“ shrnuje Wimmer.

Vzhledem k tomu, že stávající půdní prostory již nadšenému modeláři přestávají stačit, rozhodl se pro rozmach, a to do žďárského domu kultury. Ve sklepních prostorách tohoto zařízení společně se svými přáteli vytváří kolejiště, jež bude velikostně to současné dokonce ještě převyšovat. Řízeno by mělo být nikoliv analogově, ale digitálně – přes počítač.

Místnost, kterou má žďárský vlakový nadšenec se svými pomocníky nyní k dispozici, měří odhadem 14 krát 9 metrů. Kolejiště bude zaujímat zhruba 50 metrů čtverečních a jeho tvar má být postaven do písmene U po části obvodu místnosti. Návštěvníci pak budou procházet vnitřní částí tohoto „účka“.

Půl kilometru kolejí

Co se týče délky kolejí, vlakoví nadšenci mají nakoupeno zatím 360 metrů kolejiva, ale do budoucna zvažují až půl kilometru.„Budou tam samozřejmě i skrytá nádraží, takže ve finále by tam mohlo jezdit klidně osmdesát souprav, které se budou různě měnit,“ plánuje Wimmer, ovšem zároveň podotýká, že začátky nebudou nijak lehké. Železniční modelářství je drahý koníček, jen samotná mašinka vyjde na pět tisíc korun, jeden vagon na tisícikorunu.

Sklepními prostory domu kultury se budou prohánět i vlakové soupravy, které mají patnáct až dvacet vozů. I proto budou muset ti, kteří zatouží vidět nové kolejiště, zaplatit nějaké vstupné. Radislav Wimmer v místnosti se svým budoucím vlakovým královstvím také vybudoval plochy, na které budou moci svá loga umístit případní sponzoři.

A jaká krajina bude na návštěvníky nové turistické atrakce v domě kultury čekat? V místnosti, jejíž vchod připomíná vjezd do železničního tunelu, najdou například žďárské vlakové nádraží, Zelenou horu, zastávku v Hamrech nad Sázavou, stanici v Nedvědici, nezbytný hrad Pernštejn či mohutný viadukt v Dolních Loučkách. Vlaky budou koleje brázdit také přes Nové Město na Moravě a kolem Ski hotelu.

Vše má být vybudováno opět v poměru 1:87. „Snažíme se, aby vše bylo co nejvíce věrohodné. Pořídil jsem si laserový měřič a se synem jsme měřili nádraží, výšku oken… Syn pak data zpracuje v počítači, udělá plány a pak už se vystřihuje z kartonu a lepí a lepí,“ popisuje náročný koníček Radislav Wimmer.Co se týče uspořádání a vzdálenosti jednotlivých objektů, tam reálnosti pochopitelně nebude moci být učiněno zadost – natolik místnost prostorná není.

První návštěvníci možná už o pouti

Lidé by modelový svět železnice ukrytý ve sklepě žďárského „kulturáku“ mohli vidět již příští rok na jaře, v době tradiční pouti.V tu dobu podle Wimmera nebude kolejiště ještě zcela dokončené, ale i to bude pro návštěvníky určitě zajímavé.„Alespoň uvidí, jak takové dílo vzniká - budou moci srovnat část, která už je hotová, s tou, na níž se teprve pracuje,“ konstatuje modelář, u nějž láska k železnici začala již v dětství, kdy od rodičů dostal první vláček na hraní.

Jeho zalíbení v tomto oboru jej neopustilo ani s přibývajícím věkem - vyučil se jako železničář, na průmyslovce v Břeclavi poté vystudoval obor doprava a přeprava.

Deset let pracoval na dráze, pak u profesionálních hasičů.Právě na železničním učilišti poznal svoji manželku, jež má pro jeho zálibu naštěstí pochopení „Někteří lidé, když mé kolejiště uvidí, říkají, že musím být buď rozvedený, nebo mít milionovou ženu. Pravdou je, že moje manželka je skutečně hodně tolerantní,“ uzavírá Wimmer.