Jedná se o repliky starých válečných zařízení, která budou součástí areálu hradu, ten v následujících letech projde částečnou rekonstrukcí, stabilizací a zakonzervováním.

Přesto, že jde o napodobeniny, musí se dodržet dobové technologie výroby, což neumožňuje jejich tvůrci použít třeba motorovou pilu, nebo katr. Jak se takové kopie historických strojů staví, vysvětlil tesařský mistr Jiří Schneider z Bystřice.

Když jste se tesařinu učil, bylo něco ve školních osnovách o těchto starých postupech?
Jsem absolvent Střední školy zemědělské, nemám v oboru tesař oficiální školní vzdělání. Je ale fakt, že se tesařinou zabývám přes dvacet let, takže jsem se vyučil už několikrát. Několik z mých bývalých osmnácti zaměstnanců už má dávno svoje firmy v oboru.

Obléhací stroje jste objevil kde, nebo je to vaše fantazie?
Sehnal jsem si dostupnou literaturu s jejich vyobrazením a popisem jak se tehdy co dělalo. Moc mně pomohl internet. Než jsem se pustil do práce, bylo to mnoho hodin studia a dost jsem se toho musel naučit také prakticky.

Co mohlo starého praktika v tesařině zaskočit?
Třeba použití starých pracovních postupů, tehdejší technologie se zajištěním jednotlivých součástí kolíky a klíny, nikde nenajdete kovový svorník, nebo hřebík. Všechno opracovávám pouze dvěma sekyrami, jednou, dá se říct běžnou, tou si dělám pouze záseky a druhou speciální, takzvanou širočinou, s tou dělám hlavní práce.

Taková sekyra se pořád vyrábí?
Pomocí internetu jsem objevil asi jedinou firmu, která širočinu dělá, sídlí v Německu a byli ochotni mi ji obratem poslat, v přepočtu za třináct a půl tisíce korun. Nakonec jsem ji dostal od kamaráda, měl ji po předcích.

Co je na širočině tak drahého, je na ní jen víc oceli?
Půjde tam o výrobní postupy, kalení, ostření. Sekyra musí být extrémně ostrá, jinak by se nedaly dělat jemné finesy. Širočina je dokonce jiná pro praváky a leváky.

Jak jste si na širočinu zvykal?
Pomalu a s velkým respektem. S ničím tak ostrým jsem nikdy dřív nepracoval. Ale až jsem ji dostal do ruky, naučil se ji plně využívat, ocenil jsem, jak je to skvělý nástroj.

Z kmenů děláte širočinou trámy, o kolik rychlejší by to bylo moderní technikou?
Výroba jednoho devítimetrového trámu mně zabere i s přípravou, otáčením a uchycením asi čtyři až pět hodin práce. Katrem by to bylo hotové za pětadvacet minut.

Proč si neseženete pomocníka a nejdete se sekyrkami každý z jednoho konce?
Protože někde uprostřed bychom se těmi širočinami pozabíjeli. Asi už jsem profesionálně deformován, ale posledních pár let jsem nervózní z každé práce, kterou si nedělám sám. Je to asi jako když necháte řídit manželku svoje opečovávané auto.

Má starý, pomalý postup opracování také nějaké výhody?
Ručně udělám z jednoho kmene jeden trám, na katru by byly dva. Ale, ten jeden trám je z centrální oblasti kmene, tam je dřevo nejhustší a nejkvalitnější. Ty dva trámy z katru mají vždycky jednu stranu z okrajového, řidšího dřeva. Samozřejmě, tou historickou technologií je daleko větší odpad, ale mělo by to déle vydržet.

Jaké dřevo se na repliky válečných strojů používá?
Je to modřín. Ten je velmi smolnatý a to je vlastně přírodní impregnace. Díky tomu vydrží dlouho na dešti, slunci a mrazu. Pro tyto účely jsme vybírali kmeny, nebyly z běžné těžby. Věděli jsme, že půjde výhradně o ruční práci a ta je s modřínem těžká, je houževnatý. Jeho velkou výhodou ale je, že odpuzuje vodu, nenasákne. Když už se repliky vyrábí a dají spoustu práce, měly by co nejdéle vydržet a dělat lidem, hlavně dětem, radost.