Třeba Ota Vilím, bývalý zedník z Pardubic, se u kolotočů nechal zaměstnat teprve před třemi měsíci. „Baví mě to," odpovídá na otázku, jak se mu to u dětského kolotoče pozdává. „Děti jsou vděčnými návštěvníky; sám mám dvě, tak vím, jak se jim to líbí. Myslím, že u toho vydržím," uvedl Vilím.

Žádnými nováčky naopak nejsou příslušníci rodiny Dykovských, provozovatelé atrakcí ze Smiřic. Letos přivezli například katapult nebo booster. „Katapult už je tady pátým, šestým rokem, třetí rok tu máme booster," říká Robert Dykovský, syn majitele a fanoušek atrakcí.

Čtyřicetimetrový sloup, rameno, na každém jeho konci gondola pro odvážlivce, která se v provozu točí devadesátikilometrovou rychlostí… Kdo se na to odváží sednout? „Teď dokonce víc lidí než na katapult, je to větší novinka, a vstupenka je i levnější, " vysvětluje Dykovský.

„Na katapult se víc chodí na velkých akcích. Často ho lidé zkusí jednou, a pak už ho nemusí. Ale špatně se vám tam neudělá, to ani nestihnete," odpovídá s úsměvem dvacetiletý pokračovatel rodu.

Žďárskou pouť za velkou považuje, srovnatelná je podle jeho názoru třeba Řípská pouť. Místo pro atrakci ve Žďáře se musí zajistit minimálně půl roku dopředu.

V „zápřahu" jsou ale Dykovští celou sezonu, rodina vlastní atrakcí několik. „Když se natrefí, že máme víc poutí a bereme všechny atrakce najednou, už je to někdy opravdu náročné. Většinou to ale vychází, že máme na pouti dvě, tři atrakce, a to se dá. Snažíme se, abychom byli stále někde, a vydělávali," říká Robert Dykovský. „Je to čím dál složitější, atrakce jsou stále větší a náročnější na spotřebu energie, energie jsou zase nákladnější," dodává.

Dvacetiletý mladík je dvanáctou generací „světských" v rodině. O jiném povolání nepřemýšlel, pokračuje v tradici rodiny. „Lákalo mě to odjakživa. Každý se na to nehodí, je to jiný styl života, než na jaký je většina lidí zvyklá. To musí hlavně člověka bavit. Mě to vždy bavilo a baví,"svěřuje se Robert Dykovský.