„Nyní se stalo jméno známým velkým sportovním a rekreačním táborem Medlov. Před několika lety dal tu totiž postaviti podnikatel Leoš Stehlík na březích rybníka asi na 5 ha plochy v délce asi 500 m dřevěné domky, pohodlně zařízené, s velkou ústřední budovou, poskytující všechno pohodlí,“ napsal ve své Vlastivědě moravské, Novoměstský okres, vydané v roce 1948 velký znalec tohoto regionu Josef František Svoboda.

Pamětníci tehdejšího rekreačního a sportovního tábora na něj vzpomínají dodnes. „Rodiče ho vybudovali, jak se říká, na zelené louce. Nejprve jen menší dřevěnou budovu s několika chatkami, kterou pak postupně nechali přestavět na větší a komfortnější. Maminka učila gymnastiku v Praze a jezdila na letní tábory někam k Ústí nad Orlicí. Tatínek pocházel odtud, znal krajinu okolo Medlova, a tak si nakonec spolu s maminkou řekli, že by něco podobného mohli udělat taky tady,“ začaly s vyprávěním dcery původních majitelů sportovního tábora u rybníka Medlova Aglaia a Nina Stehlíkovy.
Tábor si brzy našel své příznivce. Jezdili tam lidé z Brna, Prahy a z dalších míst naší republiky. A často se tam stavovali i místní. „Maminka se starala o účetnictví, táta byl šéf. A měli tam i několik zaměstnanců. Josef Kulíšek z Fryšavy byl takový všeuměl, staral se o všechno. Lidé, co přijížděli, tam hlavně cvičili a sportovali. Tehdy to bylo moderní,“ poznamenala Nina Stehlíková.

Aby si rekreaci u Medlova návštěvníci opravdu užili, měli k dispozici několik hřišť i půjčovnu lodiček. Ubytovací zařízení mělo už v té době i své vlastní vlaječky s logem, na kterém byly vyobrazeny pádlo, míč a luk. Jeho autorem byl malíř František Tichý.

Tábor se pomalu rozrůstal. „Chatek bylo čím dál více. Pamatuji si, že u hráze byla čtyřiadvacítka, tedy chatka s číslem 24, která byla nakonec přestavěna na saunu. Další chaty stály pod lesem. A pak jich ještě několik bylo na druhé straně. Byly to chatky pro čtyři osoby, záchody neměly. Chodilo se na společné záchody do hlavní budovy,“ popsala Aglaia Stehlíková. „A tam, kde je dnes budova pro personál hotelu, bývala kdysi lednice. Byla to zděná budova, v níž se skladoval led. V zimě ledaři nasekali a nařezali kusy ledu z rybníka a ty se pak uskladnily v lednici. Vydrželo to celé léto,“ doplnila ji sestra Nina.

Centrální budova, která byla přestavována v letech 1939 až 1944, nabízela odpočinek a občerstvení po celý rok. „Bylo v ní dvanáct pokojů, hosté se tam mohli ubytovat v létě i v zimě. Mnozí klienti k nám jezdívali pravidelně rok co rok. Jezdívalo hodně architektů, táta architekturu taky studoval, tak měl mezi nimi hodně kamarádů. Ale přijížděli i různí umělci – například Jaroslav Ježek, František Tichý nebo Rafael Kubelík,“ prozradila některá ze slavných jmen Nina Stehlíková.

Dcery původních majitelů mají dodnes uschovanou pamětní knihu, do níž hosté zapisovali své pocity a dojmy. Zápis z roku 1936 připomíná již zmíněného Jaroslava Ježka. Objevují se tam také jména Vítězslavy Kaprálové, Bohuslava Martinů, Petra a Jaroslava Křičkových, Vítězslava Nezvala a mnohých dalších osobností české kultury. „Umělců jezdívalo hodně. Třeba malíř Jan Bauch, ten miloval plavbu na kánoi. A vzpomínám si i na jednu historku s Vítězslavem Nezvalem. Bylo to téměř na samém konci války, a on se strašně bál Němců. Naše maminka tehdy šila ruskou vlajku, aby měla co vyvěsit, až budeme osvobozeni. Měla ji rozešitou a najednou se objevila vojenská hlídka. Ona vlajku rychle ukryla do povlečené postele pod povlak peřiny. Hlídka nic nenašla. Tehdy se u nás Vítězslav Nezval na pár dní ubytoval, měl strach, aby jej nezatkli. Tradovalo se o něm, že není moc statečný, spíš naopak. No a maminka ho ubytovala v pokoji, kde ukryla ruskou vlajku. A on pod ní pak několik nocí spal. Kdyby to věděl, tak by tak klidné spaní asi neměl,“ usmívala se při vzpomínce Nina Stehlíková. „Nejezdili jen umělci, ale také sportovci. Třeba Emil Zátopek s manželkou, kteří k nám přijeli na svatební cestu,“ dodala Aglaia Stehlíková.

V rekreačním zařízení bývalo velmi veselo. Hosté hráli na klavír a pořádali nejrůznější koncerty. „A jezdíval tam i Slávek Volavý ze Strážnice se svou cimbálovkou. Tatínek měl rád slováckou muziku, a tak si s nimi pokaždé zazpíval. Hrálo se, zpívalo a také tančilo,“ prozradila Aglaia Stehlíková.

Konec rekreačního sportovního tábora rodiny Stehlíkových nastal v padesátých letech minulého století. „Vzali nám jej v roce 1953. Přeložili nás odtamtud do Milov, kde bylo také rekreační zařízení Revolučního odborového hnutí (ROH), naši ho pak nějakou dobu vedli. Z Medlova nám zůstala jen pamětní kniha a pár vlaječek s logem. Dnes je na tom místě hotel. Vypadá to tam nyní úplně jinak. V místě, kde je nyní zanedbaný les, bývala louka plná kytek, hlavně vstavačů. Zůstaly nám jenom vzpomínky,“ podotkla Nina Stehlíková.