Je mi tady dobře, říká nevidomá školačka

I to mohlo podle ředitele školy Jaroslav Ptáčka hrát roli při rozhodování rodiny, zda zapsat Lindu do běžné školy. „Myslím, že je důležitý pocit bezpečí, který tady Linda má," říká Ptáček. Podle něj se začlenění nevidomé dívky do běžné třídy osvědčilo. „Ale dlouho jsme to zvažovali, přece jen péče ve specializovaných zařízeních je jiná," dodává ředitel.

Linda běžnou školu navštěvuje od první třídy. Cítí se tam dobře. „Chodí sem se mnou i brácha, jsme dvojčata," dodává Linda.

Kromě bratra má ve třídě další kamarády, účastní se s nimi všech aktivit, které jí její handicap umožňuje, povídají a pomáhají si, i když Linda má ve třídě také asistentku.

Děti se s Lindou sžily a spřátelily rychle, takže bez ohledu na její nevýhodu ji berou jako každého dalšího člena kolektivu. „Děti si zvykly velmi rychle, jsou přizpůsobivé a Lindu berou prostě jako jednu z nich," popisuje Lindina třídní učitelka Simona Kirchnerová.

„Musíme být jen trochu opatrnější, děti se třeba naučily nenechávat v cestě tašky nebo židle," popisuje učitelka. „Také když přišla Linda do školy, tak se děti, co ji předtím neznaly ze školky, zajímaly o to, jaké je být v její kůži. Třeba chodily se zavřenýma očima, aby si zkusily, co to je nevidět. To se mi moc líbilo," přibližuje Kirchnerová.

Linda je šikovná na jazyky, má ráda hudbu. Ve výuce dělá podle učitelky s ostatními vlastně všechno. „Čte s námi, protože paní asistentka jí všechny texty připravuje, a také píše na Pichtově psacím stroji. Co napíše, mi zase asistentka ‚přeloží', abych práci mohla opravit," popisuje Simona Kirchnerová.

Stroj na psaní bodového písma je rovněž jednou z věcí, na něž si museli všichni ve třídě zvyknout není to úplně nehlučná pomůcka, což může někoho ve výuce rušit.

K začleňování handicapovaných dětí do běžného kolektivu učitelka říká: „Osobně jsem rozhodně pro pokud to může fungovat tak dobře, jak to teď funguje u nás, jsem tomuto systému vzdělávání nakloněná."

Přiznává však, že podmínky výuky nejsou ideální. Ve třídě má kromě Lindy dalších třiadvacet dětí, z toho několik s hyperaktivitou. „Fakt je, že by to bylo jednodušší, kdyby ve třídě mohlo být méně dětí," zmiňuje učitelka Kirchnerová. Uvědomuje si také, že ve vyšších třídách to může být složitější. „Na prvním stupni učí jeden učitel většinu předmětů, tak to není tak problematické. Teď to nedokážeme odhadnout, ale na druhém stupni to už může být náročnější," doplňuje.

„Na inkluzi mi dnes vadí, že je taková hodně manifestační. Dělali jsme ji ale vždycky, když to bylo schůdné jenom jsme se tím nemuseli chvástat a vyplňovat stohy papírů," poznamenal ještě ředitel školy Ptáček.

Jak dopadl republikový audit Deníku? Čtěte tady: Stát podporuje inkluzi. Občany nepřesvědčil

Z odpovědí panelistů

Ivo Kuttelwascher, ředitel základní školy, Žďár nad Sázavou: Ano, osvědčilo se to. Jen je třeba říct, že ne všichni s handicapem na společné vzdělávání mají. Hraje zde roli nejen míra postižení, ale také práce s klimatem školy.

Hana Šeráková, ředitelka Domova bez zámku v Náměšti nad Oslavou: Ano. Bylo i dřív, není to žádné nóvum. Panika vzniklá ohledně tématu se mi jeví naprosto nepřiměřená až uměle vytvořená.

Luděk Rýzner, architekt, Humpolec: Zaznamenávám ve svém okolí spíše negativní reakce. Myslím si, že je to krok správným směrem z důvodu začlenění těchto dětí do společnosti a pochopení, že zdravotní handicap není žádný důvod k segregaci.

Jiří Čáslavský, člen zastupitelstva města, Havlíčkův Brod: Je to pseudohumanistická konstrukce a bude po bolestech opuštěna.

Lukáš Velev, ředitel nemocnice, Jihlava: Nevím, obecně si myslím, že snaha o začlenění handicapovaných do společnosti je správně. Problém bych viděl tam, kde vzdělávání handicapovaného výrazně limituje , brzdí rozvoj ostatních.