Ve dvou školních třídách v době jeho dětství vyučovalo pět učitelů. Jeden bydlel přímo ve škole, ostatní učitelé dojížděli. „Když jsme zlobili, dostali jsme naliskáno. Nikdo se s námi nemazlil. Do školy v Mirošově jsme chodili až do páté třídy. Pak jsme chodívali do měšťanky Strážku a později do Bobrové,“ pokračuje pamětník.

Autobusů prý tehdy jezdívalo pomálu. Děti musely do školy chodit pěšky. „Do Strážku to byly tak čtyři kilometry. Kdo měl kolo, jezdil na kole,“ dodává Miroslav Voborný.

close Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili. info Zdroj: Deník zoom_in Klikněte a podívejte se, kde všude jsme už byli a co zajímavého jsme tam zjistili. Ještě před tím, než si ale děti vyšláply na cestu do školy, musely si splnit všechny své povinnosti. „Museli jsme obsloužit drůbež a dobytek. Rodiče šli ráno do práce, takže jsme museli nastoupit my. A po škole nám práce pokračovala. Otec dělal v lomu, takže jsem mu nejprve musel zanést oběd. Pak jsem se teprve mohl najíst sám,“ popisuje.

Kuličky nahradily počítače

Od jara až do podzimu chodily děti na pastvu. „Na pastvě jsme hrávali spoustu her. Třeba tyčkrle s dřevěnými pálkami. Na zemi byla čísla a kdo se strefil k nějakému číslu, tak se mu počítaly body. Sčítalo se to. Kdo měl nejvíc, tak vyhrál. A taky jsme hráli kuličky. Teď už to děti nehrají, mají počítače,“ usmívá se pamětník.

Na podzim si zase děti dělaly ohníčky a pekly brambory. „Na to jsme se vždycky těšili. Jakmile se začaly vybírat brambory, tak už jsme zapalovali ohně. To bývalo veselo. A pouštěli jsme i draky. V zimě jsme zase sáňkovali, bývala u toho spousta křiku,“ vypráví Miroslav Voborný.

Zimy prý v době jeho dětství byly mnohem krutější, než jaké zažíváme v posledních letech. „Tady bývalo sněhu tolik, že mlíkař nemohl přijet. Sníh byl až po koruny stromů,“ vzpomíná pamětník.