Nějak takhle mohlo vypadat hašení požáru před sto lety. Koňské stříkačky dnes nahradila auta, lidskou sílu čerpadla. Ale v Jamách na starou tradici nechtějí zapomenout. Každý rok v srpnu proto pořádají závody koňských stříkaček a pozvou sbory z okolí. A vždycky je na co se dívat. Třeba i na tři malé hasiče, kteří k požáru přijedou s vlastní stříkačkou a kromě útoku předvedou i záchranu života.

Starosta jamského hasičského sboru Petr Starý se podílel už na prvním ročníku závodů a pod jeho taktovkou se uskuteční i ty letošní, které se chystají na neděli 2. srpna. V rozhovoru přibližuje nejenom jejich organizaci.

Jakou má jamský sbor tradici?

Minulý rok jsme oslavili 125. výročí založení. A víceméně od začátku máme i koňskou stříkačku. Pochází z roku 1890. Tenkrát byly pořízeny dvě, ale dokumenty o koupi se bohužel nedochovaly. V celém okrese jich je teď zachovaných asi osmdesát, ne všechny už ale jezdí.

Kdy koňské stříkačky nahradila hasičská auta?

Začala se objevovat asi ve třicátých letech minulého století. Někde se se stříkačkami jezdilo až do druhé světové války. A ještě před motorovými auty byly koňky na páru.

Co všechno vlastně útok s koňskou stříkačkou obnáší?

Koňky mají velmi malou nádrž na vodu, vejde se do ní možná tři sta litrů. Kvůli tomu byly po vsích budovány nádrže a rybníky. Stříkačka tedy přijela k nádrži, odčerpávala z ní vodu a rovnou ji hnala hadicemi k samotnému požáru. Nejdůležitější byla ale lidská síla. Na první pohled se to ani nezdá, ale pumpovat vodu je hodně fyzicky náročné.

Kolik je na to potřeba hasičů?

Minimálně osm chlapů, na každé straně páky tedy zabírají čtyři. Často se to ale dělalo tak, že se prostřídali s ostatními lidmi, protože sami by celou dobu pumpovat určitě nevydrželi.

V Jamách pořádáte závody koňských stříkaček. Kolikátý ročník vás letos čeká?

Začali jsme v roce 2011. Takže teď 2. srpna nás čeká pátý ročník. Inspirovali jsme se na soutěži v Polsku. Také jsme chtěli mít příležitost pozvat sem jiné sbory včetně zahraničních. Tak jsme to zkusili a vyšlo to, ačkoli první rok dost pršelo.

Kolik sborů do Jam na závody přijíždí?

Poprvé jich tu bylo sedm. Letos jich uvítáme asi patnáct, z toho minimálně dva ze Slovenska. Z okolních vsí k nám jezdí třeba ze Slavkovic, Veselíčka, Dlouhého, Nového Veselí. Nově teď také Újezd nebo Osová Bítýška. Závody se už pyšní i mezinárodní účastí.

Jak jste se se zahraničními sbory seznámili?

Se slovenským Sencem jsme se setkali právě v Polsku a s Kaplnou ve Škrdlovicích. Přijeli k nám už na druhý ročník závodů a od té doby jezdí pokaždé. Vždy se snažíme vymyslet nějaký zajímavý výlet, abychom jim ukázali okolí. My naopak jezdíme na závody k nim. Většinou přijedeme dřív, abychom mohli posedět a utužit družbu.

Kolik Slováků do Jam přijíždí?

Z každého sboru přibližně deset lidí. Loni dokonce přijelo bez ohlášení asi deset Maďarů. A všechny sbory si vozí vlastní stříkačku.

Co všechno musí hasiči na závodech ukázat?

Soutěž se většinou skládá ze samotného útoku a štafety. Na útoku se toho moc změnit nedá. Proto se jednotlivé sbory, které závody pořádají, snaží, aby vymyslely co nejzajímavější štafetu. Ta naše obnáší třeba přenášení sudu, motání hadic, pití piva na čas, přerovnávání lahví z bedny do bedny. Každý rok se ale trochu obměňuje, aby bylo něco nového. Je to takové jamské překvapení. Většinou ani my sami do poslední chvíle nevíme, co vymyslíme. (smích)

Koně jsou do závodů zapojeni také?

Bohužel ne, stříkačku musí k nádrži dotáhnout sami hasiči.

Jak se tady v Jamách na soutěž připravujete, cvičíte útok?

To ani ne. Spíš jen vyzkoušíme stroj, abychom měli jistotu, že bude na závodech funkční. A útok si většinou zopakujeme na nejrůznějších ukázkách, když si nás pozvou jiné sbory. A taky na jiných soutěžích, kde se nám docela daří. Třeba ve Škrdlovicích tam byl letos třetí ročník závodů a my potřetí vyhráli. A ze Slovenska jsme si v červnu přivezli druhé místo.

Když srovnáte svoje závody třeba právě se Slovenskem, v čem jsou jiné?

Určitě v počtu diváků. Na Slovensku kromě hasičů většinou moc lidí není. Například do Sence, města velkého jako Žďár, se přišlo podívat sotva sto lidí. A do Jam přijde i pět set diváků.

Co stojí za tak velkým zájmem?

Tady na Žďársku je hasičské hnutí velmi silné. Byť není žďárský okres rozlohou tak velký, má největší členskou základnu z celé republiky. Takže lidi u nás to zajímá.

Přinesou letošní závody něco nového?

Budou závodit i dvě ženská družstva z Jam a ze Slavkovic. A protože jsme chtěli útoky trochu ozvláštnit, letos poprvé se bude soutěžit o Cenu historie. To znamená, že se bude kromě času hodnotit i originalita útoku a celkový dojem, jaký družstvo zanechá. Jde nám o to, aby si sbory připravily nějakou žertovnou scénku nebo zpestření pro diváky. Aby to nevypadalo jen tak, že družstvo přijede, zapumpuje a bude po útoku.

Je organizace závodů hodně náročná?

Není to jednoduché. Na organizaci se podílí alespoň šestnáct lidí a samozřejmě i družstvo. Už v únoru se musíme sejít, abychom domluvili termín a pozvaly ostatní sbory. Ty se mohou přihlašovat až do konce července, cen máme dost.

Jsou závody koňských stříkaček v okolí časté?

Moc ne. Ve Škrdlovicích byly letos teprve potřetí, v Herálci poprvé. Jenom v Radňovsi už je asi dvacátý ročník. Tam to je ale spíš přehlídka než soutěž. Sbory přijedou a něco předvedou nejenom s koňskými stříkačkami, ale třeba i s auty.

Jamští hasiči jsou v okolí známí i dětským útokem. Kdy a jak vás to napadlo?

Kluci jsou celkem tři. Dva jsou moji synové, jeden je syn velitele. A protože do hasičárny chodili s námi, rozhodli jsme se, že je taky zapojíme. Měli jsme štěstí, že se našli kluci, které to baví a nebojí se něco ukázat před diváky. Začali jsme před třemi lety, když byly nejmladšímu teprve dva roky. Velitel se dvěma dalšími hasiči doma postavil malou kopii koňské stříkačky. Musím prozradit, že při pumpování klukům pomáhá motor. Jinak ale musí udělat všechno stejně jako dospělí hasiči. Ve své ukázce tedy přijedou k hořícímu domku a vynesou z něj panenku, které poskytnou první pomoc. A pak už musí pumpovat vodu, připravit hadice a uhasit požár. I oni svůj úspěch vždy pořádně zapijí, zatím ale jen limonádou.

Kluci ale nezůstali jen u koňské stříkačky.

To je pravda, teď už mají i vlastní auto. S ním jezdí možná raději, ale na závodech koňských stříkaček musí mít koňku také. Budou mít vlastní kategorii a tedy i jasné první místo, protože nikdo jiný v okolí nic podobného nemá. Diváci je ale mají nejraději.

Jezdí s vámi někam?

Když se o nich někde dozví, chtějí, aby přijeli. Letos s námi byli například i na Slovensku a na oslavách v Nové Vsi. A ještě před jamskými závody je čekají dva výlety.

Vraťme se ještě k dospělým hasičům. Máte k historické stříkačce i dobové uniformy?

Ano. Má je teď už hodně sborů, ale je pravda, že všechny ještě ne. Možná i proto, že historické uniformy nejsou moc levná záležitost. Nechávali jsme si vyrábět přesné repliky včetně helem. Pořídili jsme je i díky tomu, že nám na ně přispěla obec. Ale historické uniformy nemáme jen my, nosí je i malí kluci. Dva z nich dokonce mají původní helmy. Jsou totiž tak malé, že je dospělí nenasadí.