Tak přesně těmito slovy začíná jedna z písní Anety Langerové o vodě, kterou je momentálně slyšet na všech rozhlasových stanicích. Zná ji opravdu každý a při známých tónech si nejeden z nás pobrukuje její refrén: Ve mně navždy zůstává, tvoje voda živá. Tiše odplouvá, čistá a důvěřivá…

Kdo z nás se ale zamyslí nad významem těchto slov, nebo nad vodou jako takovou?

Moc nás asi nebude. Jak jinak by se pak mohlo stát, že všichni s vodou plýtváme a bereme ji jako samozřejmost. Přitom se může lehce stát, že její zdroje vyschnou a budeme ji muset platit zlatem, stejně jako sůl v pohádce. Král Já První přece také své nejmladší dceři Marušce nevěřil, že je sůl nad zlato.

A co teprve voda. Ta obyčejná, ale nenahraditelná tekutina, kterou denně plýtváme a nevážíme si jí.

Ruku na srdce. Nekape vám někde v koupelně nebo v kuchyni náhodou kohoutek? Neumývali jste si auto pitnou vodou? A co takhle sprcha? Neteklo množství vody jen tak zbytečně do odpadu, když jste si mydlili tělo?

A to je jen zlomek příkladů z těch, kdy si vody nevážíme. Přitom, jak už se učí děti na základní škole, i my, lidé a páni tvorstva, nad které, jak si mnohdy mylně myslíme, není, jsme také z části voda. Ta obyčejná a podceňovaná tekutina.