„Asi šest let po vzniku prvních fotografií, na nichž byli zachyceni senioři a děti do jednoho roku, jsme se znovu sešli s děvčaty ze žďárského Family pointu a rodinného centra Srdíčko. Přemýšleli jsme, co dál. Nabízelo se buď udělat něco, co by navazovalo na tuto výstavu nebo něco jiného,“ začíná popisovat zrod nové série tématicky laděných fotografií Milan Šustr.

Pro inspiraci nemusel chodit daleko. „Zhruba před rokem jsem fotil v Domově pro seniory Mitrov ruce dědečků a babiček při nějaké činnosti. Krájení jablek, loupání ořechů, přišívání knoflíku… Ta výstava se jmenovala Ruce – příběh života. Tak mě napadlo, že bychom mohli pokračovat tímto způsobem. Ale k rukám senioru bychom tentokrát přidali i ruce dětí,“ pokračuje žďárský fotograf.

Slovo dalo slovo a začala vznikat nová výstava. Souznění II. „Fotilo se na několika místech, samozřejmě největší část se fotila v budově polikliniky ve Žďáře nad Sázavou, kde mají Family point a Srdíčko sídlo. Ale několik fotek vzniklo i jinde, například v Pelhřimově. To díky kamarádce a její rodině, kde jsme fotili její děti, neteř a pradědečka. Ten se bohužel vernisáže již nedočkal,“ přibližuje místa a některé okamžiky z doby, kdy nová výstava vznikala, Milan Šustr.

Co fotografie, to příběh. Jsou radostné, dojemné, láskyplné a někdy také s nádechem smutku. „Některé snímky mají, řekl bych, hlubší rozměr. Alespoň pro mě. Je mezi nimi například fotka pradědečka a jeho pravnučky jak společně drží plyšové srdíčko. Nebo další, kde společně drží jablko nebo sošku anděla, či hračku nebo chrastítko. Mají v sobě nejen souznění babičky nebo dědečka s vnoučaty, ale ve zdánlivě obyčejných věcech je ukrytý daleko hlubší příběh,“ potvrzuje Milan Šustr.

Samotné focení bylo velkým zážitkem. Jak pro fotografa, tak i pro jeho modely. Mnozí z nich ještě nikdy nepózovali, byla to pro ně premiéra. „Většinou šlo o babičku či dědečka s vnoučaty. Ve dvou případech se ale hlavní aktéři viděli poprvé při focení. Pokaždé byla jejich reakce úžasná. A bezprostřednost dětí vždycky dokázala odbourat jakýkoliv ostych či obavy z focení,“ vzpomíná žďárský fotograf.