Na desetidenní výpravu se vydali Trabantem 601, který si Rössler sám opravil. „Ujeli jsme přesně 3500 kilometrů, projeli 255 litrů benzínu. Také jsme projeli 494 měst a vesnic,“ vypočítali na facebookové stránce s názvem Tam a zase zpět po návratu. „Pro mě to byla zatím nejlepší cesta. Těšíme se na příští výpravu,“ komentuje to s úsměvem čtyřiadvacetiletý Jiří Rössler, velký příznivec trabantů.

Černá Hora byla pro něj i jeho přítelkyni Kláru zatím nejvzdálenějším místem, kterého na palubě trabantu dosáhli. „Nejdelší a zatím nejhezčí výprava, kterou jsme podnikli. Projeli jsme Černou Horu křížem krážem. Naším cílem byl nejjižnější bod Ada Bojana, kterého jsme také dosáhli. Čekala nás tam písečná pláž, kde jsme strávili odpoledne a noc – asi naši nejhezčí noc na celé cestě,“ doplňují Klára s Jiřím.

Zážitků si ale přivezli spoustu z celé cesty. „Hned na Balatonu třeba byla nejen pro nás, ale i pro ostatní, zážitkem jízda trajektem. Před vyplutím nám spousta lidí mávala a všichni během plavby trabanta fotili,“ popisují jednu z příhod. Během další cesty je nadchla třeba pole s melouny. „V Srbsku se snad pěstují všechny druhy melounů. Plné vozy za traktory a jeden stánek za druhým… Na jednom políčku jsme zastavili a jeden meloun si utrhli. I když nebyl tak sladký, chutnal skvěle,“ prozrazuje dvojice.

„Adrenalinový zážitek jsme zas měli u mostu ve vesnici Đurđrvića Tara. Podél něj byla natažená osm set metrů dlouhá lanová dráha – ve výšce sto sedmdesát metrů nad řekou Tara. Neodolali jsme a museli se na lanovce svézt. Zážitek to byl na celý život,“ shodují se.

V Černé Hoře ale viděli i zuřit lesní požáry. „Projíždět okolo a vidět, jak nikdo nehasí a nechávají lesy volně hořet, bylo velice smutné. Pochopili jsme, že se spíše soustředili na ohně okolo větších měst. Večer jsme v Chorvatsku seděli s majitelem pláže a koukali, jak Černá Hora hoří. Pro nás podívaná velice smutná, ale pán, který neměl Černohorce rád, si pohled užíval,“ dělí se mladí cestovatelé o dojmy.

Co se týká auta, museli po cestě řešit i nějaké poruchy, nejvážnějším problémem byl prasklý výfuk. „Trabant bez něj hrozně řve a vůbec nejede. Stalo se nám to na velmi úzké silničce v Černé Hoře, velký problém bylo se tam vyhnout. Dokodrcali jsme se do zatáčky, kde se silnička trošku rozšířila, otevřeli kapotu a přemýšleli, jak závadu opravit. Druhé auto, co projelo, zastavilo a vystoupili tři veselí a zvědaví chlápci. Hned nám nabízeli pomoc. I když uměli jen trošku anglicky, rukama a nohama jsme se domluvili. Vymontovali jsme prasklý výfuk, já s nimi odjel asi patnáct kilometrů do vesnice a moje přítelkyně Klárka zůstala s trabikem u silnice,“ vypráví příhodu fanoušek trabantů.

Potíže s výfukem se ale podařilo se zdarem vyřešit. „Ve vesnici se chlapi poptali, kdo má svářečku. Pán, co ji vlastnil, svářet neuměl, a tak výfuk svařili oni. Rád bych si to zavařil sám, ale nechtěli mě k tomu pustit. Zpětná montáž výfuku už pak šla snadno. Když jsme trabika nastartovali, chlapi začali jásat a hromadně poskakovat, že se oprava podařila,“ popisuje Jiří Rössler.

Právě on také „může“ za to, že v Novém Veselí si motorové „bakeliťáky“ oblíbilo více lidí. „Mně se líbily už v dětství, a někdy v devatenácti letech jsem si trabant pořídil,“ zmiňuje Rössler. Staré auto si svépomocí zrenovoval. „Bylo v hrozném stavu, od původního majitele jsem k němu dostal snad čtyři vozíky náhradních dílů. Celé auto jsem vlastně musel postavit znovu,“ směje se Jiří Rössler. K renovaci se „přichomýtli“ i kamarádi a zájmem o dnes už legendární lidová vozítka se „nakazili“. Zanedlouho pak začala novoveselská parta Tam a zase zpět trabanty cestovat.

„Vždy nás to lákalo, a tak jsme v roce 2013 vyrazili na první výpravu. Jeli jsme na Slovensko, až k hranicím Ukrajiny. Cesta to byla spíš testovací, na ní jsme zjistili, co všechno vylepšit a upravit,“ říká Jiří Rössler. Nějaký čas pak strávil v zahraničí, takže se nestihl zúčastnit výpravy Tam a zase zpět do Pobaltí (vznikl z ní i film), a po návratu domů absolvoval cestu podél chorvatského pobřeží. „Všude jsem slýchával, jak je Černá Hora krásná, tak jsme se teď rozhodli vyrazit právě tam,“ dodává.

Oba mladí cestovatelé už se těší, kam vyrazí příště, protože právě cestování je jejich velkou zálibou. Jiří Rössler pracuje jako elektromontér, Klára Flesarová je kuchařka. „Na cestě jsme tudíž měli o stravu postaráno,“ usmívá se Jiří. Jak říká, jako kluk z vesnice má k autům a motorovým strojům vůbec velmi blízko. „Umím si vlastně všechno opravit a také vyřešit nečekané situace. Moje přítelkyně je ze stejného těsta, nebojí se a do všeho jde po hlavě jako já. Oba máme zálibu v cestování a v poznávání neznámého. A máme rádi výzvy a dobrodružství. Za to nadšení vděčíme oba svým rodičům, kteří nás tak vedli od dětství,“ dodává Jiří Rössler.