Jak dlouho pracujete jako veterinářka?

Praxi dělám od roku 1985, tady v Hamrech jsem od roku 1992. Když jsem absolvovala školu, měli jsme zaměstnání na umístěnku, takže jsme dělali tam, kde nás chtěli. S hospodářskými zvířaty jsem pracovala v Bystřici, v Rožné, v Nížkově, pak družstvo skončilo. Protože jsem měla také kvalifikaci pro prohlídky masa, pracovala jsem pak tři roky ve Žďáře na jatkách. Když pak došlo k privatizaci, osamostatnila jsem se.

Je v té práci velký rozdíl?

Je. Dříve byla hospodářská zvířata hlavní, důležitější. S těmi malými se skoro k veterináři nechodilo, nebo hlavně ve městech s těmi šlechtěnými, ale holuba, slepici nebo králíka lidé obvykle ke zvěrolékaři nebrali. Ale to se změnilo, změnily se i vztahy, jež se zvířaty máme. Třeba se nespalo s kočkou nebo psem v posteli, a když ano, lidé se za to styděli. Teď je to běžné, a lidé se tím spíš pochlubí.

Baví vás malá zvířata víc?

To nemohu tak říct. Fakt je, že léčení velkých zvířat mi vždy připadalo s trochou nadsázky užitečnější když je vyléčíte, jsou užitečná dál. „Mazlíčci" nám ale zase přinášejí užitek jiný, máme k nim jiný vztah, jsou to členové rodiny, partneři… Sama to dobře znám, měla jsem tři psy. Práce s malými zvířaty je o něco pestřejší tím, že sem může přijít člověk s tvorem, jakého třeba vidíte poprvé v životě. Musíme o něm zjistit co nejvíce informací, jak žije, čím se živí a tak dál, abychom ho nezabili, ale pomohli mu. Ještě že dnes máme i internet, dřív jsme byli odkázáni na knihy, a nejčerstvější zprávy prakticky nebyly nikde.

Musíte se tedy stále učit…

Rozhodně. A ne pouze v souvislosti s léčením malých zvířat, i práce s těmi hospodářskými přináší nové věci, objevují se nové metody, postupy nebo léky. Také je tu legislativa, zákon na ochranu zvířat, zvířata, pro jejichž chov musí být speciální povolení, třeba hadi, exotičtí ptáci, obojživelníci. Pro některá zvířata platí zákaz dovozu.

Říkáte, že tři čtvrtě práce je s lidmi, ne se zvířaty. Jak to?

Majitelé zvířat, když s nimi mají problém, na internetu rychle seženou spoustu informací a dostanou odpovědi na spoustu otázek. Pak přijdou k nám, vědí, co zvířeti je a jak a čím to mám léčit. Když to podle nich neudělám, jsou někdy dost překvapení.

Protože jako lidi, ani zvířata nelze léčit úplně stejně?

Ano, co zvíře, to rozdílný jedinec, i jiná povaha. Nelze říci „náš pes má to stejné co sousedův, vyléčí se to taky stejně". Musíme chovatele přesvědčit, že jsme stanovili správnou diagnózu a správně léčíme. Používáme veškeré metody, jak diagnózu zjistit a potvrdit. A proto jsem zvyklá lidi opravdu pozorně vyslechnout. Když se trochu rozpovídají, dozvíte se od nich i to, na co si třeba hned nevzpomněli. Mohou to být zdánlivé maličkosti, ale pro určení diagnózy a léčbu důležité. Třeba u psa, co nežere, přijdete na to, že možná není nemocný, ale jen zrovna neměl chuť, protože ho babička celý den krmí vším možným. Když mu pak nabídnete piškot a pes po něm „chlamstne", už víte, že to není tak, že by nežral vůbec.

Jaké nejexotičtější zvíře jste ošetřovala?

Už jich bylo dost, třeba dvě lvíčata krásná koťata, na nichž ale už bylo vidět, že jsou to šelmy, jak cenila zuby. Neobvyklým pacientem bylo také srnče, které jsme doléčovali po tom, co ho jeden pán vyléčil doma, když mu kombajn posekal nohu. Tomu se tady fakt nelíbilo, stále chtělo utéct. Lidé nosí i želvy a spoustu dalších zvířat. Pro mě k nejexotičtějším pacientům patřil velký „chlupatý" pavouk. Já se pavouků trochu bojím, a s jejich léčením jsem navíc opravdu neměla zkušenost. Hocha, co ho přinesl v krabičce, jsem nejdřív chtěla poslat pryč. (smích)

Nakonec jste pavouka léčila?

No ano. Hoch mi říkal on je nemocný, byl jsem už všude, ale vyhodili mě, musíte mi pomoct. Tak jsem kývla, a zas bylo důležité získat základní informace. Hoch popisoval, že pavouk pořád leží, kdyby byl zdravý, stál by na nohou a měl břicho ve vzduchu. Těmi takzvanými chlupy pavouk nasává do těla živiny ze vzduchu a tekutin, tak jsem si řekla, že do něj tu výživu musíme dostat. Věděla jsem už co, pak už zbývalo vymyslet jak, a dobře to dopadlo. Klučíka jsem potom požádala, aby mi dal vědět, jak na tom pavouk je, a stavil se se zprávou, že je v pořádku a běhal už druhý den.

Jak se veterináři na tuto „havěť" nebo další, opravdu malá zvířata dívají?

Jsou to rodinní mazlíčci, tak je tak bereme. Měli bychom ošetřit každé zvíře, ale může se stát, že někdo určitá zvířata neošetřuje. Některé případy předáváme specializovaným odborníkům. Když o zvířeti třeba něco nevím, tak to přiznám, chovatelé často naopak mohou poradit mně, naučím se něco od nich. Například s exotickými ptáky nebo některými obojživelníky se musí pracovat velmi opatrně, aby jim člověk neuškodil.

Jak dlouho můžeme být teď v zimě venku se psem, aby to „neodnesl" zdravotně?

Pokud je pejsek v pohybu, tak při teplotách do -10 stupňů Celsia i půl dne venku vydrží. Musí však být suchý. Zdravého psa chrání proti chladu podkožní tuk i srst, ale nesmí ji mít mokrou, ani břicho nebo packy. Když je venku mokrý sníh, musíme tedy samozřejmě se psem přijít domů dřív a důkladně ho osušit.

Pomůže psa obléknout?

Oblečky pro psy jsou dnes móda, spousta je jich skutečně krásně vypracovaných a pejskům sluší, je to však spíš taková paráda. Mohou ale třeba ochránit břicho před vodou. Psi tam mají srst řídkou nebo žádnou, a když na břicho nachladnou, hrozí jim onemocnění močových cest. Oblečený pes se také tak rychle nezašpiní, nemusí se pak každý den koupat, protože každodenní odmašťování srsti pejskovi také neprospívá.

Nedá mi to nezeptat se, jak je to s těmi „psími blechami, co na člověka nejdou"?

Říkají to ve filmu, něco na tom bude… (smích) Ale vážně samozřejmě to neplatí úplně, ale psí blechy skutečně nenapadají člověka tak často jako blechy kočičí, které navíc mohou více škodit. Jistí si ale nemůžeme být ani před těmi psími.