V dnešní době už je zavařování mnohem jednodušší. „Když zavařovala moje babička, byl to hotový obřad. Zatopilo se ve sporáku, horkou vodou se musely vypařit sklenice a k nim vyvařit gumičky. Svařil se cukr s vodou, který musel vychladnout. Tím se pak ovoce zalévalo. Velmi důležité bylo hlídání teploty. To aby sklenice takzvaně chytly. A aby se ovoce příliš nerozvařilo. Největší nervy měla babička z toho, jestli všechny sklenice chytly. Když ne, muselo se to zavařovat znova. Byla to prostě věda,“ zavzpomínala na čas svého dětství sedmasedmdesátiletá Jana Černá z Nového Města na Moravě.

Zavařovat se u nich začalo okamžitě, jakmile dozrálo první ovoce. Většinou to byly třešně. „Už na jaře začala babička shromažďovat zásoby cukru. Na zavařování ho bylo potřeba hodně. Zavařovaly se veškeré produkty ze zahrady a taky to, co jsme donesli z lesa. Začalo to třešněmi, a pak to pokračovalo rybízem, angreštem, blumami, hruškami, švestkami a tak dál. Šlo to ráz na ráz,“ pokračovala Černá.

Z ovoce se vyráběly také džemy a marmelády. „Ty se dávaly do menších sklenic a zakrývaly se celofánem. Muselo se to neustále hlídat, aby nechytly plíseň,“ poznamenala pamětnice.

„A dělala se také dělala povidla. Na ty měla babička zvláštní kastroly, které se na nic jiného nepoužívaly. Povidla na plotně bublala a prskala. Bylo to pak hrozné uklízení,“ dodala.

Ze zeleniny rodina nejčastěji zavařovala okurky a dýně. „Okurky jsme na zahradě nepěstovali, museli jsme je kupovat. A tak se dýně zavařovala nasladko i naslano. Zavařená naslano se pak používala jako okurky,“ popsala Černá.

Kromě džemů, marmelád a kompotů lidé i na Vysočině z ovoce dělali nápoje. „Z malin babička dělala sirup. Když se zadařilo, vystačil nám na celou zimu. A taky se vyrábělo rybízové víno. Z černého i z červeného rybízu,“ řekla pamětnice.

Ovocná vína byla dříve velmi oblíbená. Na jejich výrobu se daly použít prakticky veškeré dozrálé plody. Některé bylo navíc dobré nechat nejprve přejít mrazem, a teprve poté sbírat a zpracovávat. Například trnky, kterých bývala na každé mezi spousta. Trnkové víno mělo podle starých receptů „rok ležeti v sudě, pak teprve stáčeti do lahví a ponechati v nich rovněž další rok, než se může píti“.

Chutí prý velmi připomínalo pravé portské. „Ovocné víno vyrábí můj dědeček dodnes. Z malin, ostružin, jeřabin, rybízu, prostě z čehokoliv. Je to hotová alchymie. Já ho ráda ochutnám, ale moc bych toho nevypila. Bolí z toho hlava,“ rozesmála se Petra Šikulová z Bystřice nad Pernštejnem.

V současnosti už sice nezavařuje každá domácnost, tak jak tomu bývalo kdysi, mnozí si ale stále dají práci se zpracováním ovoce. „Já nezavařuji, ale ne proto, že bych nechtěla. Nemám prostě potřebu, protože mi spíž plní zavařeninami moje tety a kamarádky, co k nám jezdí na návštěvu. Vozí kompoty i marmelády,“ řekla Alice Hradilová z Kadova.

„I moje generace zavařuje stále. Například jedna moje kamarádka právě tuto sobotu organizuje v humpolecké galerii 8smička workshop na fermentování a nakládání zeleniny. Není to úplně zavařování, ale je to uchovávání zeleniny, které právě frčí,“ dodala Hradilová.