„Dobrovolníci pro nás znamenají velkou pomoc. Personál nemá tolik času, aby si mohl třeba hodinu jen tak s klientem povídat nebo posedět, a dobrovolníci tu možnost mají,“ uvedla ředitelka domova Eva Štěpničková.

Na počátku této aktivity měl domov k dispozici dvě dobrovolnice. „Jedna získala zaměstnání a přestala k nám chodit, druhá dochází stále. S lidmi se skamarádila, vzájemně se na sebe těší. Chodí nám pomáhat při nejrůznějších akcích,“ dodala Eva Štěpničková.

A kdo patří mezi dobrovolníky? „Jsou to lidé bez práce. Spolupracujeme s úřady práce a sociálními odbory. Právě na městských úřadech jsme se dohodli, že sociální odbory budou uznávat zapojení do dobrovolnické činnosti jako důkaz aktivního řešení, zájmu o hledání práce. A to je jeden z předpokladů, pro vyplácení sociálních dávek,“ uvedla koordinátorka Dobrovolnického centra Kateřina Ondrová, které pracovníky pro nejrůznější instituce zajišťuje.

Domov důchodců v Okružní ulici ve Žďáře nad Sázavou má v současné době čtyřiapadesát klientů a v budoucnu by ho mělo začít navštěvovat více dobrovolníků, mimo jiné i z Hospicového hnutí Vysočina.

Odnáším si z práce se seniory hezký pocit, říká dobrovolnice

Dobrovolnictví je pro někoho jen krátkodobou epizodou, pro jiné může znamenat životní náplň, jako se to stalo Radce. Své plné jméno nechce z osobních důvodů uvést. Bydlí ve vesnici u Žďáru nad Sázavou a jak sama říká, dává přednost klidu před zbytečným rozruchem.

Je vám dvaačtyřicet let, vystudovala jste gymnázium, máte dvě děti, jak jste se k dobrovolnictví dostala?

Už delší dobu jsem cítila, že chci něco takového dělat. Účastnila jsem se hospicových večerů a pořád váhala, jestli mám s podobnou prací začít, nebo ne. Byla jsem bez zaměstnání a v dobrovolnickém centru hledali administrativní pracovnici. Tu práci jsem nakonec nedostala, ale přijala jsem nabídku, abych chodila pomáhat do Domova důchodců v Okružní ulici ve Žďáře nad Sázavou.

A to bylo přesně to, co jste hledala?

Ano. Ze začátku jsem měla obavu, jak to budu zvládat, ale zalíbilo se mi to, a moc. Shodou okolností jsem krátce poté, co jsem do domova nastoupila, dostala práci na částečný úvazek. Naštěstí se to dalo s aktivitami domova důchodců skloubit. Takže ráno jsem chodila do práce a odpoledne do domova.

Jak to vnímala vaše rodina?

Rodinu jsem určitě nešidila. Brali to sportovně. Děti už jsou velké. Dcera chodí na vysokou, syn do osmé třídy.

Co vás v domově důchodců nejvíce překvapilo?

Co všechno dovedou babičky například v ručních pracích vyrobit. To je úžasné, a nikdy by mě nenapadlo, že je to možné. Mezi příjemné aktivity patřilo také třeba pečení cukroví před vánočními svátky. Vždycky jsem si domů odnesla hezký pocit, který mi vydržel i několik dní.

Jak si na vás obyvatelé domova zvykli?

Myslím, že jsem trpělivá a také ráda naslouchám. Práce se staršími mi vyhovuje a asi to poznali i oni. S některými babičkami mám moc hezký vztah doteď a vždycky si najdu čas alespoň na krátkou návštěvu a popovídání.

Říkala jste, že práce se staršími vám vyhovuje, je to dáno třeba i zkušenostmi z rodiny?

Určitě. Nás vychovávala babička, protože maminka zemřela. Mně byly tehdy dva roky. Takže celé dětství a mládí jsem se pohybovala mezi staršími. Na prázdniny jsme například jezdili k babiččině bratrovi. Na návštěvu k nám chodily babiččiny vrstevnice. Asi i tím je to dáno. Mimochodem babička stále žije a dnes je jí pětadevadesát let.

Jaký je váš názor na stáří v domovech důchodců?

Někteří jsou tam spokojení, zabydleli se, ale někomu je tam smutno. Bylo by ideální, aby lidé zůstávali i ve stáří doma, ale vím, že to není vždy možné.