Petr Kutal patří mezi sdruženáře, kteří měli účast na šampionátu již předem zajištěnou díky dobrým výsledkům z aktuální sezony světového poháru. Deníku prozradil své ambice do té příští a také poodhalil život profesionálního sportovce.

Petře, vím, že Falun na vás udělal velký dojem. Co vám jako první probleskne hlavou, když si na něj vzpomenete?

Asi ta skvělá divácká návštěva. Na nás sdruženáře sice chodilo méně lidí, ale na závodech běžců byla opravdu krásná atmosféra, srovnatelná s Novým Městem.

Mistrovství světa je velká sportovní akce. Byl jste před svými závody nervózní?

Nebyl. Já už před závody moc nervózní nebývám.

A co se vám honí hlavou bezprostředně předtím, než sjedete devadesátikilometrovou rychlostí z můstku? O skokanech se říká, že často bojují s psychikou. Jaká je ta vaše?

U skoku dělá hlava opravdu hodně, ale já naštěstí s psychikou problémy nemívám. V závodě jsem obvykle schopen prodat to, na co mám. Spíš než na dobré pohodě musím dál makat na fyzičce, technice, síle a dynamice. To k našemu sportu také patří.

Byl jste se ve Falunu podívat na nějaké jiné závody?

Jako divák přímo ne, na to nebyl čas kvůli přípravám na vlastní soutěže. Ale protože je Falun velký areál a odehrávají se tam všechny disciplíny pospolu, tak jsme některé závody mohli s kolegy po očku sledovat při trénování. Byl to krásný zážitek.

Na nejočekávanější soutěže prý bývalo vyprodáno, přicházelo až čtyřicet tisíc lidí.

Samotný stadion má od pohledu asi menší kapacitu než třeba ten v Novém Městě na Moravě, ale davy fanoušků byly samozřejmě v lese. Připomínalo mi to starší ročníky Zlaté lyže.

Co říkáte falunskému stadionu? Dá se v něčem porovnat s novoměstským areálem?

Falun má z mého pohledu takový přírodnější charakter, není tam tolik betonu. Ochozy tam samozřejmě také mají, ale ta infrastruktura mi tam nepřipadala tak výrazná jako v Novém Městě.

A co říkáte tamním tratím a pověstnému prudkému stoupání u lyžařských můstků?

Tomu kopci tam říkají Killer hill „Zabiják". Ale do něj jsme my, sdruženáři, stoupat nemuseli. Jezdili jsme méně extrémní, klouzavější okruh.

Jste jeden z velmi mála novoměstských rodáků vaší věkové generace, který to ve sportu dotáhl až do elitního reprezentačního výběru. Přitom v minulé sezoně jste ještě ani nejezdil pravidelně Světové poháry. Co stojí za vaším zlepšením?

Hlavně mě už neprovázejí zranění, na která jsem trpěl v minulých letech. Proto mohu naplno a hlavně celou sezonu trénovat, což se projevuje hlavně na zlepšené fyzičce. Když do sezony mohu konečně vstupovat už na jaře, a ne kvůli operacím skoro až začátkem léta, tak se to pozitivně projeví.

Vaši reprezentační skupinu vede nový trenér a bývalý úspěšný sdruženář Ladislav Rygl mladší. Co na něj říkáte?

Je fajn, že s ním přišly nové tréninkové metody. V letní přípravě jsme se například více věnovali vysokohorské přípravě.

Aktuální sezona, se kterou můžete být spokojen, pomalu končí. Jaké máte ambice do té další?

Určitě bych se chtěl začít prosazovat do první třicítky Světového poháru, tedy pravidelně bodovat. Jestli se dokážu stále zlepšovat tak, jak se zlepšuji poslední dva roky, tak by mi to mohlo vyjít. Musí mi ale vydržet zdraví.

Brzy už ale na závodění moc myslet nebudete, čeká vás jarní odpočinek. Jak vlastně bude dlouhý?

Sezona končí obvykle se závěrem března. To máme v plánu ještě jedno mistrovství republiky.

Kde bere člověk, co přijede z mistrovství světa, motivaci jet na konci března ještě české závody?

Já se docela těším. Jednak poměřím síly se svými nejbližšími kolegy a jednak to už bereme docela uvolněně. Navíc ke konci sezony už máme v sobě zažitou takovou setrvačnost, jdeme pořád od závodu k závodu, ani to tak člověku nepřijde.

A pak už budete mít definitivní volno?

Ano, první polovinu dubna míváme úplné volno, v druhé půlce měsíce pak bývá na programu regenerace. A poté se opět začíná trénovat. Každopádně blížící se volno chci využít k tomu, abych na vrcholový sport úplně zapomněl a dělal něco jiného.

Pojedete na dovolenou?

Chtěl bych. Loni jsem měl na jaře kvůli státnicím a diplomové práci dost nabitý program, takže letos bych si chtěl odpočinout. Chtěl bych se podívat někam na hory, rád totiž sjezduji na lyžích a také na snowboardu, takže bych se svezl třeba v resortech, kde to znám z tréninků a závodění, ale teď bych tam byl jako turista.

Není sjezdování pro profesionálního sportovce příliš velký risk?

Po sezoně se to zase tolik neřeší, ale je fakt, že se nám sjezdovky moc nedoporučují (smích). Nechci ale jen tak sedět doma. Nějaký aktivní relax je potřeba, hlavně aby člověk dělal něco jiného, než to, co dělá po zbytek roku.

Po dubnové relaxaci začíná sportovní martyrium nanovo. Jak vypadá sdruženářova příprava na začátku nové sezony?

Během května začíná objemová fáze, kdy jezdíme na kole, běháme, chodíme do posilovny a zhruba od půlky června jdeme poprvé na můstky. Skáčeme na umělé hmotě a přijdou na řadu i kolečkové lyže. Příprava se postupně začne více zaměřovat na samotné skákání a lyžování.

Během léta, kdy většina lidí čerpá dovolenou, vy už naplno trénujete.

Ano, však už se v srpnu konají první letní poháry, například seriál závodů Grand Prix. Trénink už je v té době potřeba závodnímu tempu přizpůsobovat. V běhání už se tolik nezaměřujeme na nabírání velkých zátěžových objemů, spíše své tréninky zrychlujeme, jsou intenzivnější.

Jste členem Dukly Liberec, ale domov máte stále v Novém Městě na Moravě. Jak často jste vidět doma?

Moc ne, protože většinu života trávím po hotelech. Buď mám ubytování ve Vrchlabí, odkud je náš trenér, anebo jsem někde v cizině. Doma se přes zimu, kdy se závodí, objevím tak jednou za měsíc, nebo za tři týdny. Přes léto jednou za čtrnáct dní.

Není paradox trénovat ve Vrchlabí, když je v Novém Městě takové sportovní centrum?

Je, ale kluci z tréninkové skupiny jsou všichni z Liberecka, takže pro ně je přirozené být tam. Já se musím přizpůsobit. Ale je fakt, že v květnu, na začátku sezony, kdy máme volnější režim, si mohu trénovat i ve Městě.

Nakousl jste cestování do ciziny. Sportovci v rámci své přípravy jezdí často na zahraniční soustředění. Vždycky mě zajímalo, proč vlastně sportovní reprezentace hledají tréninková místa v cizině. V Česku se nedá kvalitně připravovat?

Ve světě jsou k trénování lepší podmínky.

V čem?

V připravenosti těch areálů. Když jedeme do německého Oberstdorfu, tak víme, že tam pět dní budeme kvalitně skákat. Taková záruka například u nás na Ještědu, už třeba jen kvůli větru, prostě není. Navíc my sdruženáři potřebujeme v tréninku propojovat obě disciplíny, takže hledáme areály, kde se dá kvalitně skákat i běhat. A ty jsou převážně ve světě.

Trénovat v zahraničí ale asi nebude zrovna levné…

Nevím, jestli soustředění v cizině vyjde o tolik dráž než u nás. I v Česku je totiž potřeba platit za použití můstků, za ubytování, za stravu a podobně. Navíc ve světě existují můstky, jako třeba v Klingenthalu, kde mohou týmy z evropských zemí skákat zdarma. Podobné je to třeba i v Innsbrucku, takže když vyjedeme ven, kolikrát musíme ve vícenákladech řešit jen to cestování.

Kolik toho během roku za hranicemi nacestujete?

V aktuální sezoně jsem byl třeba ve Francii, Rakousku, Německu, Itálii… Za rok stihnu určitě tak deset zemí, z toho minimálně čtyři v přípravě.

A co vás unavuje víc? Trénink, nebo to věčné trmácení?

Ten trénink, samozřejmě. Cestování je takové nutné zlo, člověk si na něj zvykne, anebo musí zvyknout, pokud chce být profesionál.

Čím cestujete na vzdálené tréninky a světové závody?

Na kratší vzdálenosti, řekněme do deseti hodin a tisíce kilometrů, jezdíme mikrobusem. To člověk ještě není z cesty tak zničený a navíc druhý den může pohodlně stihnout oficiální trénink. Na delší vzdálenosti už bychom museli autem vyjet o den dřív, takže na dlouhé trasy vyrážíme letadlem. Do takové Skandinávie se létá docela běžně a sportovní materiál za námi obvykle cestuje autem.

Létáte v turistické třídě mezi běžnými pasažéry?

Jistě.

A není to riziko? Vždyť z palubní klimatizace se dá chytit kdejaký bacil a dobře víme, jak si sportovci hlídají zdraví.

Taky proto jsme teď do Falunu letěli s rouškami na ústech. Já ale říkám, že když má člověk něco chytnout, tak to chytne. V letadle je sice větší riziko kvůli té klimatizaci, ale jinak se holt naše cestování řešit nedá. Nemůžeme žít v bublině, soukromé létání si sdruženáři jaksi nemohou dovolit… (smích)