Jaké příčiny nejčastěji stojí za poruchami příjmu potravy (PPP)?
Bohužel nelze jednoznačně stanovit nejčastější příčinu, vždy je to především souhra určitých faktorů, které se odborně dělí na tři základní skupiny. Jsou to faktory biologické a genetické, tedy určité předurčení k tomu, aby člověk takovou poruchou onemocněl. Dále je to skupina faktorů psychických - sem spadají problémy se vztahy, v rodině, osobní charakteristiky nebo perfekcionismus. Poslední skupinou jsou společenské a kulturní faktory, které jsou všude kolem nás – jedná se o hlavně o různé vzory, jež vídáme v médiích. Všechny tyto faktory mohou vést k tomu, že se člověk necítí dobře, má obavu z obezity, chce se sebou něco dělat a v důsledku toho poprvé v životě začne držet nějakou dietu. A právě tato inklinace k dietě může být rozbuškou, která nastartuje poruchu příjmu potravy.

Kdy se vůbec PPP objevily? Je to nemoc současnosti, nebo existovala už dříve?
Ačkoliv se může zdát, že se jedná o nemoc dnešní doby, PPP byly v odborné literatuře zdokumentovány již ve druhém století našeho letopočtu. S určitými náznaky anorektického chování se můžeme setkat například už v šestnáctém nebo sedmnáctém století, pouze se tomu tehdy takto odborně neříkalo. Je však pravda, že jako diagnostické jednotky byly mentální anorexie a bulimie poprvé zdokumentovány v minulém století.

Dalo by se říci, že lidí trpících PPP přibývá?
To je velmi těžká otázka, na niž nelze přesně odpovědět. Samozřejmě máme nějakou představu o tom, kolik bylo hospitalizováno nemocných, protože o tom existují určité statistiky. Ty ale vycházejí pouze z počtu hospitalizovaných. Je ale třeba si uvědomit, že ne každý nemocný s PPP jde k lékaři. Stejně tak existují statistiky o počtu pacientů docházejících do ambulantních zařízení, ale opět – ne každý nemocný se tam dostane. Z našich zkušeností navíc víme, že trvá zhruba tři až pět let, než se člověk s PPP odhodlá vyhledat odbornou pomoc. Konkrétně mohu nyní pouze říci, že když naše sdružení před šesti lety vzniklo, tak k nám přicházely klientky v průměru kolem osmnáctého až dvacátého roku svého života. Vloni jsme naproti tomu zaznamenali klientku, které bylo deset let. To, co se tedy určitě mění, je okamžik počínajího onemocnění – věk se výrazně snižuje.

Jakého věku jsou tedy nejčastěji vaši klienti?
Poruchy příjmu potravy procházejí napříč celým věkovým spektrem, ačkoliv za takovou nejrizikovější věkovou kategorii považujeme třinactileté až patnáctileté dívky. Zároveň už ale dnes nejsou výjimkou ani pacientky, kterým je deset či jedenáct let. Dokonce znám případ osmileté klientky s mentální anorexií, která je hospitalizována v nemocnici. Na druhou stranu nejsou mezi nemocnými PPP raritou ani ženy mezi čtyřiceti a padesáti lety.

Před několika lety se na internetu začaly šířit takzvané pro-ana blogy, kde se dívky vzájemně podporují v hubnutí a tvrdé dietě. Co na tyto stránky říkáte?
Tyto stránky sleduji po celou dobu, co sdružení Anabell existuje. Bylo ale určité období, kdy jsem pro-ana blogy neměla čas monitorovat tak pečlivě. Vloni jsem po delší době situaci opět kontrolovala a musím říci, že jsem byla naprosto šokována, kolik blogů za tu dobu přibylo. Došlo jednak k jejich početnímu nárustu, zároveň jsou tyto blogy mnohem více razantní a nebezpečné jak dříve. Já osobně je považuji za obrovské nebezpečí, takovou časovanou bombu. Beru jakou svůj velký úkol najít způsob, jak tyto stránky zakázat nebo alespoň omezit. Zatím pouze hledám ten vhodný nástroj, což se mi dosud bohužel nepodařilo. Konzultovala jsem tento problém s právníkem, policií a stále hledáme cestu, jak dokázat, že pro-ana stránky jsou vlastně návodem k sebevraždě. Stejně jako jsou zakazovány webové stránky, které nabádají k výrobě drog, tak si myslím, že by měly být zakázány i ty pobízející k hladovění a oslavě mentální anorexie a bulimie.

Jak se díváte na omezení, která by měla zakázat vstup na mola modelkám, které mají Body Mass Index (BMI) nižší jak 18?
Tato odpověď má dvě stránky. Určitě nelze říci, že modeling a soutěže krásy můžeme jednoznačně vinit ze vzniku PPP, protože je to onemocnění, kde hraje roli více faktorů. Na druhé straně mediální masáž a tlak na štíhlost je jedním z nich. Proto se obávám, že bude-li v modelingu a soutěžích krásy trvale dáván velký důraz na to, kolik modelka měří, váží a jaké má míry, tak bude takto splečnosti stále předkládán určitý vzor, ideál. Zároveň je ale třeba, aby se také rodina a vůbec celá společnost chovala tak, aby bylo jasné, že tyto míry nejsou měřítkem krásy. Pokud to tak nebude, nemohu vlastně proti modelingu a soutěžím krásy nic říct. Strašně ráda bych se ale jednou dočkala vzniku nějakého odborného poradního orgánu, který by byl schopen říci, co je to zdravá krása, přirozená štíhlost, v čem je ideál krásy. Co vlastně krása znamená? Ta přece nelze vymezit ani výškou, ani váhou – ta je uvnitř člověka. Současně vím, že k zavedení takového odborného poradního orgánu vede dlouhá cesta, která nebude snadná. Signály ze zahraničí, například z Velké Británie nebo Francie, ale ukazují, že už se podnikají kroky k tomu, aby se zvedaly varovné prsty ve vztahu k prezentaci ženské krásy a štíhlosti.

Jak probíhá samotná léčba ve chvíli, kdy se dotyčný nemocný rozhodne s PPP bojovat?
Na prvním místě je především potřeba zmínit, že léčba je hodně individuální a probíhá dvěma terapeutickými směry. Jedním je psychoterapie, která pomůže člověku zorientovat se v sobě sama, ve vztazích k druhým lidem, svých životních postojích a hodnotách. Druhý směr je nutriční terapie, kdy se pacient vlastně znovu učí tomu, co už jednou uměl – zdravě a přirozeně jíst. Stejně jako musí probíhat individuální léčení, je individuální také samotný průběh nemoci. Některým nemocným stačí ambulatní léčba. Ale existují také případy, které vyžadují hospitalizaci, často i na jednotkách intenzivní péče, protože tady už jsou pacienti vážně ohroženi. Bohužel se také setkáváme s případy, kdy nemocní v důsledku PPP umírají.

Lze se vůbec z PPP definitivně vyléčit?
Zatím mohu říci, co se z odborného hlediska uvádí – zhruba třetina nemocných se definitivně vyléčí, tedy lze říci, že se zbaví osobnostních problémů, včetně těch s jídlem. Další třetina pacientů zažívá různé epizody ve svém životě, kdy se cítí spokojení. Bohužel nemoc je latentní, takže může přijít krizové období, a po pěti letech se nemoc znovu spustí. Poslední třetinu tvoří ti, kteří na PPP umírají a nevyléčí se bohužel nikdy.

Zůstávají v důsledku PPP člověku nějaké následky i po vyléčení?
Existují samozřejmě lidé, kteří epizodou PPP projdou a vyléčí se bez jakýchkoliv následků. Mnozí pacienti pak ale mohou trpět různými lehkými úzkostmi, depresemi. Ze zdravotních následků mohu jmenovat například trávicí, střevní a žaludeční potíže, problémy s ledvinami. Dále mohou lidem zůstat následky kosmetického charakteru – trvá pak určitou dobu, než vyléčený začne mít znovu kvalitní vlasy, nehty, pleť, zuby. Dívky mívají často celoživotní problémy s menstruací nebo dokonce se schopností otěhotnět, obzvláště projdou-li mentální anorexií v nízkém věku.

Jak může člověk pomoci, všimne-li si, že je v jeho okolí někdo, kdo bojuje s PPP?
Pro člověka je pochopitelně přirozené pokusit se nejprve pomoci nemocnému sám. V tom případě je asi nejlepší zkusit nabídnout pochopení, a až později třeba společnou návštěvu odborníka. Je třeba být oporou a postupnými kroky zkusit nemocného nasměrovat k odborné pomoci. Je však velmi důležité vědět, že taková činnost vyžaduje velkou trpělivost – nemocný člověk má totiž pocit, že žádnou pomoc nepotřebuje, že má vše pod kontrolou. Než přijme skutečnost, že má nějaké vážné problémy s jídlem, může totiž trvat klidně pět let.

Mohou vůbec rodiče poznat, kdy jejich dítě ještě zdravě hubne, a kdy už naopak trpí PPP?
Hranice mezi zdravým hubnutím a PPP je velmi tenká. Rodiče by měli znát své dítě ze všech lidí nejlépe a budou-li mít dostatek informací o tom, jak se anorexie a bulimie projevuje, tak mohou poznat, kde končí dieta a začíná nemoc. Obecně ale mohu říci, že žádná dieta jako taková do našeho života nepatří. Dieta patří pouze do rukou lékaře. Potřebuje-li tedy někdo zhubnout, měl by se poradit s ním a držet dietu pod jeho dohledem. Mnoho rodičů navíc bojuje s určitou obavou z nějaké nálepky psychiatrického onemocnění. Při své práci jsem se setkala s mnohými rodiči, kteří mi u pacientky, své dcery, argumentovali: „Ona ale přece není žádný blázen! Proč ji tedy chtějí dávat na psychiatrii?“ Přitom PPP je nemoc jako každá jiná, pouze v odlišné lékařské kategorii. Ideální cestou pro rodiče, kteří mají podezření, že jejich dítě trpí PPP, je tedy vyhledat odbornou pomoc. To znamená přijít se poradit, jakým způsobem s nemocným dítětem zacházet, jak s ním jednat.

Jana Ševčíková