Pamatujete si ještě, kdy jste šel dávat krev poprvé?
Před chvílí jsem si to dával dohromady – bylo to 2. května 1972.

Co vás vedlo k tomu jít do nemocnice darovat krev?
To je jednoduché, tehdy jsme s kamarády šli dát krev kvůli tomu, že pak budeme mít den volna. Tenkrát jsme opravdu nemysleli na to, zda může naše krev někoho zachránit. To člověku dojde až později. Teď už ale z té naší původní party dávám krev jenom já.

Stalo se vám někdy, že by vaše krev nevyhověla požadovaným kritériím na kvalitu?
Ani jednou, naštěstí jsem zdravý, takže s tímhle jsem opravdu nikdy problém neměl. Dával jsem krev nejenom v Novém Městě, ale i v Brně, kde jsem byl současně i dárcem krevní plazmy. K tomu jsou ale zdravotní vyšetření o dost komplikovanější než pro odběr krve, také samotný odběr déle trvá.

Je vám šedesát, dárcem je oficiálně člověk do dosažení tohoto věku, ne?
Nikdo mi neříkal, že bych už nemohl krev dávat, když je v pořádku. Takže dokud budu moci a zdraví mi to dovolí, tak budu na odběry chodit pořád dál.

Ve vaší rodině jsou i jiní dárci krve než vy?
Bratr kdysi dával, ale teď už ze zdravotních důvodů nemůže, a stejně tak i dva moji synové. Bývalá manželka šla také, ale jen jednou, protože se jí dělalo špatně z těch jehel.

Změnilo se něco za těch skoro čtyřicet let let na transfuzních stanicích?
Snad že je tam lepší vybavení než kdysi, sestřičky jsou hodné pořád. Ale je asi méně mladých dárců, co vidím, tak většina z nich jsou lidé středního věku. A asi trochu přibylo žen.

Jak často na odběry chodíte?
Chodil jsem po třech měsících, takže čtyřikrát do roka, teď je asi krve o trochu více, takže třeba dvakrát nebo třikrát – když je třeba, zavolají mi.

Máte sám spočítáno, kolik krve vám za ta léta v transfuzních stanicích odebrali?
Nějakých sedmdesát litrů. Vzhledem k tomu, že jsem včelař, tak to pro názornost převedu na pětadvacetilitrové včelařské konve. Takže to jsou skoro tři konve.