Vysočinu na začátku týdne zasypal sníh, jezdil jste i v takovém počasí na kole venku?

Jezdil, teď ale nemám v přípravě tolik kola jako v sezoně. Spíš je více posilovny a chůze. Nově jsme do tréninku zařadili hokej a já se po pěti letech vrátil na brusle. Odehrál jsem zápas v okresním přeboru za Větrný Jeníkov. Docela mě překvapilo, jak to bylo rychlé (úsměv). Navíc mě dali do útoku. To pro mne bylo nové, jelikož jsem hrál celou hokejovou kariéru v obraně. Ale vyhráli jsme a dal jsem dva góly, což je víc, než za celou jednu sezonu v dorostu (smích).

Co se týká končící sezony, jak ovlivnil cyklistiku covid?

Letos se vše rozběhlo lépe než loni. Nebyla tak dlouhá přestávka. Samozřejmě byly potřeba na závody testy a spousta dalších formulářů souvisejících s koronavirem.

Vám se koronavirus vyhnul?

Bohužel, sám jsem covid prodělal. A vůbec to nebylo ve vhodnou chvíli. Onemocněl jsem v půlce sezony, která byla do té doby super, týden před tím jsem vyhrál Český pohár. A pak jsem se z toho měsíc a půl dostával. Až konec sezony byl zase dobrý.

Měl jste díky své kondici mírný průběh?

Měl, ale po covidu jsem si připadal, jak kdybych v životě neseděl na kole. Vyjel jsem s mladším bráchou a po rovině jsem mu odpadal z háku. Chtělo se mi brečet. Moje kondice byla na úrovni člověka, co v životě nesportoval. Během pár dní jsem totálně ztratil výkonnost. V té době jsem se snažil zařazovat tréninky, které jsem dříve jezdil a hodně mě posouvaly, ale najednou jsem je nebyl schopný dokončit.

Byl ten návrat tak těžký právě kvůli covidu? Nebo se prostě projevilo, že jste dva týdny nic nedělal?

Na to nedokážu s jistotou odpovědět. Mám organismus tak nastavený, že mi přestávky nedělají dobře, rychle vypadnu z formy. Proto nemám ani moc volných dní v tréninkovém plánu. Když jsem pak čtrnáct dní úplně stál, muselo to sehrát velkou roli. Covid jako takový mě asi až tolik nesebral.

Covid vás však zřejmě připravil o medaili z mistrovství republiky do třiadvaceti let.

Letos to byl můj poslední rok ve třiadvacítkách. Formu jsem měl nejlepší, co jsem kdy měl. Myslím, že medaile v silničním závodě byla určitě reálná.

Richard Habermann

- dřívější hokejista je nyní profesionální cyklista

- závodí za klub AC Sparta Praha cycling

- narodil se 29. března 1999 v Jihlavě, bydlí ve Vysokých Studnicích

- je svobodný a bezdětný

- jednou by rád jel Tour de France

Přišel jste kvůli covidu také o nějaké závody v zahraničí?

O dvě Visegrádské 4, v Maďarsku a na Slovensku. Také mě mrzí domácí Vysočina tour, kde jsem už startoval, ale byl jsem bez výkonnosti a musel jsem vzdát. Myslím, že bylo zbytečné nastupovat do třetí etapy, bylo to trápení a i psychicky to bylo těžké.

V současnosti lidi v republice rozděluje očkování. Jaký máte na něj názor vy?

(přemýšlí) Podle mě je celá covidmánie trochu nafouklá. Ta mediální masáž je opravdu velká. Popravdě jsem se ani nechtěl nechat očkovat. Vakcína je poměrně nová, rizika ne úplně známá. Proto jsem to oddaloval. Všechny ty restrikce mě však nakonec k očkování donutily. Zvolil jsem si jednodávkovou vakcínu Johnson.

Takže už budete mít klid?

Nejsem si jistý. Zaznamenal jsem, že Rakousko od Nového roku nebude tuto vakcínu uznávat. Pevně však věřím, že si nebudu muset nechat píchnout ještě jinou. Kromě toho vnímám, že ani samotní lékaři se neshodnou v tom, která je lepší nebo účinnější. Každopádně mám půl roku klid a pak se uvidí. Já si myslel, že mám klid už napořád (smích).

Letošní sezona se ale jinak vydařila…

Kdyby mi někdo v lednu po operaci řekl, že bude tak dobrá, nevěřil bych mu. Po zranění na běžkách jsem jen ležel a rehabilitoval místo toho, abych se připravoval na Mallorce. Teprve po operaci jsem se dal dohromady s trenérem, který má obrovskou zásluhu na mých výkonech. Tréninky jsou odborně vedené, mám různé snímače, podle kterých jezdím. Já vlastně ani nevím, co druhý den pojedu – ráno se změřím aplikací mySasy a data se odešlou trenérovi, který vidí, jak tělo reagovalo na předchozí zátěž a podle toho mi upraví trénink na ten den. Mně to ani nevadí, že nevím, co bude další den, můj celý život se stejně točí kolem cyklistiky (smích). Takže nemám co jiného plánovat.

Vrátil bych se ještě k poslednímu závodu v Brdech. Tam jste si jel pro jasné vítězství, ale nakonec to dopadlo úplně jinak…

Byl to pro tým domácí závod, poslední závod v sezoně a určitě jsme to chtěli vyhrát. Bylo to skvěle rozjeté, ale od začátku se všechno kazilo. Když nad tím přemýšlím, bylo to dané tak, že jsem prostě neměl vyhrát.

Jak to?

Hned po dvě stě metrech mi prasklo lanko na nejtěžším převodu, takže jsem nemohl vzadu řadit. Asi i díky tomu jsem ostatním odjel (smích). Oni to možná podcenili. Určitě si říkali, že s prasklým lankem toho moc nenajedu. Mně pak dojelo mechanické auto, vyměnili jsme kolo a i když jsem se skoro vyklopil v první zatáčce, protože jsem nebyl zvyklý na ráfkové brzdy, náskok šel nahoru. Ještě nějakých deset, patnáct kilometrů před cílem jsem vedl o dvě minuty. To byl dostačující náskok. Ale přišel defekt zadního kola a moje mechanické auto nebylo k dispozici, protože měnilo defekt kolegovi, který jel ve skupině za mnou. V ten den jsme měli suverénně nejvíce defektů v celém pelotonu.

Co se dalo v takové situaci dělat?

Nic, čekal jsem na auto a pak jsme to dojížděli. Už jsem byl na třetí pozici, kluky před sebou jsem měl kousek, ale pak na úzké cestě mě omylem srazil mechanický vůz, který najížděl vedle mě. Skončil jsem na zemi celý sedřený. Kolo bylo úplně zničené. Tím závod pro mě skončil. Naštěstí jsem neměl nic zlomeného, i když mě dlouho bolelo rameno.

Takže pauza po sezoně byla opravdu potřeba?

Závod byl v sobotu a já měl už na čtvrtek objednané letenky na dovolenou na Mallorcu, takže jsem tam odjel trochu potlučený. Přítelkyně Barča mi musela každý večer přebalovat rány, ale i tak dovolená splnila účel. Užili jsme si to. Odpočinul jsem si i hlava vypnula. A taky jsem se mohl věnovat jenom přítelkyni, což v sezoně není úplně možné.

Jaký byl nejhorší moment sezony? Covid období, nebo pád po kolizi s autem?

(přemýšlí) Asi ten covid. Byl jsem hodně rozjetý a když jsem onemocněl, přišly nejdůležitější závody sezony. Myslím si, že covid mě připravil o možnost bojovat o dobrá umístění. Nemůžu samozřejmě říkat, že bych určitě něco vyhrál, závodění není jen o výkonnosti, ale i o štěstí a o tom, být v závodě ve správnou chvíli na správném místě. Ale tak to prostě mělo být, stalo se to a nemá cenu říkat kdyby. Teď je nejdůležitější se připravit na další sezonu.

Jak taková příprava probíhá?

Třikrát za týden jdu trénink nalačno, dvě, tři hodiny buď chůzi, nebo kolo v nízké intenzitě, aby se tělo naučilo pracovat s tuky. Vrátím se, po snídani si dáme vědět s trenérem, co pojedu. Telefonát trvá někdy i hodinu. Trenéra už beru jako součást rodiny (smích). Někdy mám za den dvě, někdy tři fáze. Po konci té poslední následuje regenerace, třeba sauna, protažení nebo masáž. Je čas se potkat i s přítelkyní, ale naše nejoblíbenější činnost je, že si stejně jen tak spolu lehneme. Nemám po tom celém dni chuť někam chodit a i ona toho má ze školy dost. Zní to nudně, ale je to to nejlepší, co můžeme udělat.

Jdete se někdy třeba i projet na kolo?

Když jsem měl v létě volný den, vyjeli jsme. Po rovině a do kopce jela dobře, ale z kopce jela strašně pomalu, pořád stála na brzdách, z toho už jsem měl nervy (smích). Ale ne, bylo to hezký a někdy si to zopakujeme. Občas se mnou jezdí i mladší brácha. Ten je na tom dobře, hraje hokej a myslím, že má na cyklistiku talent. Jemu jdou ale všechny sporty. A občas jedu se známými z okolí. Někdy jsem ale radši, když jedu sám – kolo je i můj lék, srovnám si na něm myšlenky. A je to také krásný pocit svobody, že můžu jet, kam chci. Nejsem omezený mantinely jako v hokeji (úsměv).

Cyklisté v zimě najíždí kilometry v teple. Čeká to i vás?

Krátce po Vánocích, sedmého ledna, letím na Mallorcu, kde budu do devatenáctého února. Vrátím se na deset dnů do Čech a pak odjíždím na týmové soustředění do Itálie. Po návratu už začnou závody. Budu skoro tři měsíce pryč.

Sice vás čeká slunce a teplo, ale dovolená to asi nebude…

Sluníčko, teplo, ale dovolená to určitě nebude. Budou tam převážně vytrvalostní tréninky sedm i osm hodin. Všechno se bude točit jen okolo cyklistiky, takže spánek, trénink, jídlo a pořád dokola. Ale mě to baví, člověk změní prostředí. Na Mallorce jsou i řidiči více tolerantní, cítím se tam bezpečněji. Tady se každý den setkávám s neohleduplnými řidiči. Nevím, jestli to dělá ten dres Sparty (úsměv).

Poznávají vás lidé?

Nedávno mě docela překvapilo, když jsem šel ranní trénink podél silnice. Najednou vedle mě zastavilo auto, řidič vystoupil, představil se a řekl, že mě sleduje a hrozně mi fandí. To bylo takové hezké setkání. Je to motivující. A všem chci poděkovat za podporu, které se mi dostává.