Chtěla jsem knihu napsat jinak, než je zvykem, říká autorka publikace o Cikháji

Proč jste se rozhodla napsat knihu právě pro Cikháj?

Obec Cikháj se stala během druhé světové války jedním z center partyzánského odboje v oblasti Žďárských vrchů a výsadky ze Sovětského svazu jsou současně předmětem mého vědeckého výzkumu. Navíc v posledních letech se mi dostalo do ruky mnoho regionálních publikací o obcích na Vysočině, které mi připadaly jedna vedle druhé úplně stejné. Brala jsem to jako výzvu, zkusit to udělat nějak jinak. Potěšil mě také otevřený přístup zastupitelstva vůči všem mým nápadům. Dali mi volnou ruku, a tím mi byli sympatičtí. Navíc mi poskytli v obci skvělé zázemí, cítila jsem se tam jako doma.

Jak jinak jste chtěla publikaci napsat?

Jde o to, že doba se v posledních dvou desetiletích hodně proměnila a lidé už nečtou způsobem, jako četli dříve. Tím nemám na mysli jenom objem textů, ale hlavně způsob přijímaní psaných informací. Jinak to tedy znamená, že jsem knihu napsala tak, abych obec zasadila do širších souvislostí. Aby kniha byla o Cikháji, zároveň však, aby vesnice fungovala jako medium, v němž se odráží doba. Pokud proto čekáte seznam letopočtů, starostů nebo informace o tom, jaký dům byl kdy postaven, rozhodně to nebude kniha pro vás.

Co je tedy obsahem?

Konkrétním obsahem je část věnovaná dějinám obce se zaměřením zejména na 20. století a druhou světovou válku. V knize se současně snažím vysvětlovat různé pojmy, aby si čtenář mohl něco konkrétního představit pod slovy, jako jsou například cisterciáci, milíře, necování, partyzán, odboj a podobně. Dostáváme se totiž do etapy, kdy přichází generace, která si pod těmito pojmy nic moc představit nedokáže. Další část je věnována osobnostem, jež mají co do činění s Cikhájí – opět ale nejde o osobnosti, které se v obci narodily, ale o ty, co si k vesnici vytvořily silné pouto. Mapuji jejich biografii a snažím se na každé z nich ukázat její výjimečnost. Dále kniha nabízí výběr z povídek a pověstí. Závěr se pak skládá z fotografií a ukazuje krásy Žďárských vrchů. Pokud publikaci shrnu jako celek, tak kniha má představit, jak vypadal život v různých časových etapách. Čím se lidé živili, co jejich život ovlivňovalo a proč se k různým situacím stavěli tak, jak se stavěli.

Úřad převedl muzeu v Meziříčí sbírkové exponáty

Je něco, co na knize považujete za výrazně vydařené?

Ano, určitě je to vizuální stránka obsahu knihy, ta je skutečně velice vydařená a pro regionální literaturu opět dost neobvyklá. Měla jsem o tom jasnou představu, a tu mi pomohlo realizovat nakladatelství Věci z Poličky, které se zhostilo vydání knihy. Nečekejte fotky s popiskami a přehledové tabulky. V knize jsou výstřižky z novin, vyhlášky a výňatky z kroniky, které slouží k doplnění autenticity doby. Skvělým materiálem byly také přepisy rozhovorů s pamětníky 2. světové války, které mi k dispozici dal, mimo mnohé jiné materiály, cikhájský kronikář Rudolf Hegenbart. Sama jsem také udělala několik rozhovorů s místními, abych si vytvořila vlastní představu o běžném životě v obci. Myslím, že se to v knize projevilo velmi pozitivním způsobem.

Zmiňujete, že knihy regionální literatury vypadají jedna jako druhá - co přesně tím máte na mysli?

S knihami o dějinách obcí jakoby se v posledních letech roztrhl pytel, ale nad jejich obsahem často zůstává rozum stát. Regionální dějiny jsou velice zajímavou oblastí historické vědy, ale vždy se pozná, zda knihu psal historik, nebo amatér. Chápání dějin v souvislostech, kritika pramenů a schopnost definovat otázky výzkumu, to prostě člověk nezíská po měsíci odsezeném v archivu. Navíc tyto knihy o dějinách obce se často snaží na sebe brát punc vědeckých publikací, což je také špatně.

Z jakého důvodu?

Aby knihy vypadaly profesionálně, tak jsou doslova přecpány daty a faktografií, která nejenže není důležitá nikterak pro širší okolí či snad obecné dějiny, ale často tam bývají fakta, jež nejsou ničím podstatná ani pro dějiny samotné obce. Z těchto publikací se pak stává něco, co sice člověk má doma v knihovně, ale nikdy to neotevře - mluvím z vlastní zkušenosti, a to jsem historik. Jedná se pak o publikace, které „prostě“ vznikly, ale k čemu obci jsou a co mají sdělovat, to zůstává skryto. Já jsem proto knihu o Cikháji pojala jako populárně naučnou, kde se snažím ve zjednodušených textech vysvětlovat, co se vlastně v dějinách stalo a proč se to stalo zrovna v té době.

OBRAZEM: Olšiakovy sochy bude propagovat písnička i videoklip