„Když jsem se dozvěděl o ocenění města Žďáru nad Sázavou, které má být za rok 2019 in memoriam uděleno mému dědečkovi, fotografovi Vilému Frendlovi, okamžitě jsem si vzpomněl na 12. ledna 2011, kdy jsem doručoval jeho zakázku po téměř sedmdesáti letech. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Takové zvláštní kouzlo okamžiku, ve kterém se spojily vzpomínky na jeho výstavy, vůni vývojky a ustalovače v jeho temné komoře, jeho trpělivé vysvětlování, jak příště udělat fotku lepší a zajímavější,“ vyjádřil se vnuk fotografa, rovněž Vilém Frendl.

„Jsem moc rád, že se na něj ve Žďáře nezapomíná. A tak snad i dvanáct let po jeho odchodu udělají jeho fotky radost nejen pamětníkům, ale i mladé generaci, která si tak udělá obrázek o tom, jak se formovalo naše město,“ dodal Vilém Frendl nejml.

Zmínka o zakázce doručené téměř po sedmi desítkách let odkazuje na příběh židovské dívky Heleny Böhmové, která se nechala vyfotografovat v roce 1942. Zakázku zaplatila předem, ale nikdy si ji nevyzvedla, takže na snímek fotograf narazil až při třídění svého archivu v roce 2005. Nakonec se přece jen podařilo vypátrat a zrekonstruovat smutný osud osmnáctiletého děvčete, které krátce po pořízení fotografie putovalo do transportu a poté zahynulo v plynové komoře. Z rodiny přežila jenom Helenina sestřenice, jíž Vilém Frendl nejmladší nakonec fotografii doručil.

Po vyhlášeném žďárském fotografovi zůstaly tisíce fotografií, kopie značné části z nich jsou v muzeu. Fotil všechno – nejen proměny města, ale i rázovité postavičky, přírodu, svatby, pohřby, školní třídy… Fotografem se přitom stal víceméně náhodou, původně chtěl být holičem jako jeho bratr. V Americké domovině v brněnské Kociánce se ale nabízela možnost zdarma se vyučit právě fotografem, takže bylo rozhodnuto. Focení ho začalo bavit a záhy se projevilo, že má k této profesi přirozený talent. Živnost si pak ve Žďáře mladý fotograf otevřel 1. května 1934.

Díky Vilému Frendlovi má Žďár rovněž četnou fotodokumentaci z druhé světové války, a to zejména z jejího závěru, který byl ve městě dramatický a neobešel se bez obětí na životech civilistů a značných materiálních ztrát. „Občas se mi klepala kolena. Třeba když jsem fotil ustupující německé vojáky z okna Čechova domu na Havlíčkově náměstí. Vojáci si v jednu chvíli všimli záblesku z objektivu, zamířili pušky tím směrem a moc nescházelo k tomu, aby začali střílet. Nebezpečné byly také okamžiky těsně po bombardování Žďáru nebo při požáru Tvrze,“ řekl ve svém posledním rozhovoru pro Žďárský deník na podzim roku 2006 žďárský fotograf.