Jednašedesátiletý Jirka Klimeš ze Sazomína nemá střechu nad hlavou už osm let. „Na ulici jsem se dostal poté, co mi přidělili plný invalidní důchod kvůli epilepsii. Neměl jsem peníze na nájem a nemohl sehnat žádný přivýdělek. Chtěl jsem dělat aspoň vrátného, ale vždycky mi někdo něco slíbil a pak to nesplnil,“ rozvyprávěl se včera redaktorům Žďárského deníku na vlakovém nádraží jednašedesátiletý muž.

S městskými strážníky, kteří do haly Českých drah často kvůli problémům s bezdomovci vyjíždějí, prý problémy nemá. „Deset let jsem totiž pracoval u žďárské policie. Byl jsem tam od roku 1971 do roku 1981. Poslední čtyři léta jsem dělal dokonce zástupce náčelníka dopravního inspektorátu,“ řekl jednašedesátiletý Jirka Klimeš.

Když se dveře žďárské nádražní haly ve tři čtvrtě na jedenáct večer zavřou, jde Jirka Klimeš do ulic. „I v těch největších mrazech přespávám venku. Zahřívám se pouze myšlenkami. Jsem naštěstí hodně odolný a dost proto vydržím. Bohužel, železničáři zavírají odstavené vagóny, proto se nemůžeme zahřát ani v nich,“ podotkl s tím, že bydlení si stále hledá. „Nejsou ale peníze a navíc ubytovny jsou ve městě obsazené. A do azylového domu? Mezi ty zloděje bych nikdy nešel. Zatímco si odskočíte na záchod, jsou vám ostatní schopni sníst svačinu,“ dodal Jirka.

O pomoc svou rodinu jednašedesátiletý muž nikdy nežádal. „Jsem rozvedený a mám dva syny. Ty už mají své rodiny a já se jim nechci plést do života. Poradím si sám. Jsem rád, že oni se mají dobře. Občas se s nimi vídám. Potkávám je a normálně se spolu bavíme,“ vyprávěl dále.

Na nádraží za Jirkou Klimešem dochází téměř každý den jeho kamarád Josef Dušátko. „Seznámili jsme se před osmi lety právě na nádraží. Potkali jsme se a prostě se dali do řeči. Řešíme spolu všechno možné – počasí, ženský, dopravu nebo třeba zemědělství,“ řekl osmašedesátiletý muž, který žije ve Žďáře se svojí družkou.

--------------

Brůna: Do azylového domu nechtějí

Dvakrát do týdne se mezi bezdomovce v okresním městě vydává Josef Brůna, který pracuje jako streetworker azylového domu.
Nejen o tom, jak jeho pracovní návštěva u lidí bez domova vypadá, kolik jich ve Žďáře žije a kde přebývají, hovořil pro Žďárský deník.

Jak dlouho jste streetworkerem?
Asi rok. Dříve jsem ve Žďáře pracoval jako sociální kurátor. Když jsem ale svoji činnost na městském úřadě ukončil, byla mi nabídnuta tato práce a já ji přijal.

Jak často mezi lidi bez domova vyrážíte?
Dvakrát týdně tak na čtyři hodiny.

Jak vaše pracovní návštěva vypadá?
Ptám se jich na to, co potřebují. U těchto lidí je například velmi důležité, aby měli v pořádku doklady a mohli tak pobírat sociální dávky. Nabízím jim také ubytování ve žďárském azylovém domě, což ale většina z nich odmítá. Platí tam totiž pravidla, která se musí dodržovat, a to je pro ně nereálné. Zásady domu respektovat nechtějí. To, jak žijí, je pro ně jakýmsi vyjádřením svobody.

Choval se k vám už někdo agresivně?
Ke mně ne, ale když do jejich party přijde někdo nový, kdo je schopen ostatní ovlivnit, pak agresivní jsou. Mezi sebou. A dochází i k napadání. Důležitou roli v tom hraje samozřejmě také alkohol.

Kolik bezdomovců v současné době ve Žďáře nad Sázavou žije?
Počty jsou různé, mění se to. Nyní jich tu je ale okolo deseti až patnácti. Takový ten stálý kádr pobývá na nádraží. Stává se ale také, že si někdo najde
kamaráda a na čas se k němu odstěhuje.

Kde se, kromě vlakového nádraží, nejčastěji zdržují?
Když se nádražní hala na noc uzavře, stahují se, hlavně v těchto zimních měsících, do sklepů bytových domů, jež jsou v blízkosti nádraží. Dost často bývají ale vídáni i u polikliniky.