Jací ale jsou lidé skrývající se pod maskami a co je vedlo k tomu, aby se převlékli za satanské hrůzu nahánějící bytosti? „Původně jsem chtěl pořádného čerta ukázat doma svým dětem. Když tu masku uviděla moje manželka, tak prohlásila, že je první a taky poslední. Ale pak se to nějak rozrostlo, pořídil jsem druhou masku, pak třetí a nyní máme ve skupině pětatřicet čertů a dvě ježibaby. Většinou jsou to mí kamarádi, kdo se za ně převlékají,“ vysvětlil Rudolf Koudela ze skupinky Krampus čerti cz.

Nejen čerti samotní se procházejí v „krampusáckých průvodech“. Zdatně jim sekundují také čarodějnice. Většina těch, kteří se převlékají za děsivé bytosti, mají svou masku. „Já ale naopak střídám spíš to, co zbude,“ zasmála se Michaela Jodlová z druhé krampus skupiny Čerti cz.

„Chodíme tak už asi patnáct let a začalo to tím, že jsme sháněli čerta pro děti. Doslechli jsme se o krampus čertech a začali jsme o nich zjišťovat něco více. Dva roky jsme jezdili do Rakouska na průvody, a poté jsme koupili první tři masky,“ dodala Jodlová.

Převléct se za krampus čerta či za jeho kolegyni ježibabu a následně se procházet a bavit lidi není vůbec nic lehkého. Doslova „V maskách je dost horko a špatně se v nich dýchá, většina má otvory pouze pro oči. Navíc jsou dřevěné a těžké,“ prozradila Michaela Jodlová.

„Některá maska váží třeba jen kilo, jiné tři čtyři kilogramy. Ale měl jsem v ruce i masku, která vážila přes osm kilogramů. A to je jen hlava. Kožich také něco váží, má okolo patnácti kilo, některý i víc. A když prší a on nasákne vodou, tak to je pak teprv tíha,“ doplnil její manžel a zároveň šéf skupiny Čerti cz Jiří Jodl.

Ačkoliv je každá z masek originální a jedinečná a má své charakteristické rysy, jméno prý žádná nemá. „Říkáme jim spíš pracovně třeba modrák nebo šedivák. To proto, abychom je rozeznali, aby každý ze skupiny hned věděl, o které mluvíme. Většinu masek máme ve skupině jen po určitý čas. Pak je prodáme nebo vyměníme. Když se s krampus průvodem vracíme na ta samá místa, chceme lidem ukázat zase něco nového. Ale musím přiznat, že moje prví maska je pro mě srdeční záležitost. Tu neprodám nikdy,“ přiznal Jodl, jehož skupina nejenže se účastní krampus průvodů, ale jednotliví členové také chodívají s Mikulášem a andělem rozdávat dárky v předvečer světcova svátku.

I když by se z trojice čert anděl a Mikuláš mohl zdát ďábel ten nejzlejší, není prý tomu tak. „Ten špatný je podle mého Mikuláš. To on dává příkazy, koho si má čert odnést do pekla. A čert je pak jen vykonavatelem jeho vůle. Na mikulášských návštěvách se snažím být hodný čert. Rád si s dětmi hraji, a když vidím, že se mě nějaké dítě bojí, lehnu si na zem a čekám, dokud za mnou samo nepřijde,“ poznamenal Jiří Jodl.

Mnohem častější jsou ale oblíbené krampus průvody. Při nich prý mají větší „vítr“ z ďáblů dospělí. Děti naopak mívají pro strach uděláno. „Více se bojí dospělí. A vědí proč, každý z nich už má nějaké ty hříchy. Děti v nás vidí spíš nějaká neznámá zvířátka, sem tam si nás pohladí, pomazlí se…,“ řekla Jodlová.

„Malé děti se nebojí, rády se s čerty vyfotí a popovídají si s nimi. Bát se začínají až tak okolo šesti až osmi let,“ přitakal Rudolf Koudela.

Stejně jako je rozdílný strach u dětí a dospělých, tak také publikum v jednotlivých částech republiky reaguje na ďábelské průvody různě. „Na Moravě se lidé dovedou více bavit než v Čechách. Bývá tam jiná atmosféra. Někde nás lidé přijmou radostně, jinde nás posílají pryč, že chtějí obyčejné české čerty. My jsme Pražáci, ale Praha nás také moc dobře nepřijímá, je taková upjatější. Lidé z menších měst se zase naopak většinou skvěle baví,“ popsal své zkušenosti a zážitky z krampus průvodů v jednotlivých částech republiky Jodl.

I samotní hlavní protagonisté mají z průvodů opravdový požitek. „Když vidím přes masku nadšený a fascinovaný výraz dětí, je to k nezaplacení. To je to nejhezčí,“ přiznal Jodl.