Prostranství před Domovem důchodců ožilo hudbou, zpěvem, tancem a výskotem. Kočáry tažené koňmi dovezly rychtáře a jeho družinu, nezbedné cikánky se pokoušely obrat kolemjdoucí, přísní policajti se jim v tom snažili zabránit. Muzikanti hráli, mládež v krojích tancovala a senioři všechen ten mumraj sledovali s nevšední pozorností. „Já jsem v domově už jedenáct let a hodový průvod se u nás zastavuje každý rok. Když mi nohy ještě sloužily, chodíval jsem s krojovanou chasou až na náměstí. Teď už mi to tak nejde, tak se na ně alespoň podívám, když se u nás zastaví,“ nechal se slyšet obyvatel bítešského Domova důchodců František Hemala.

Jakkoliv by se mohlo zdát, že se tradice rok co rok opakuje se stejným scénářem, přihlížející si na hodovém veselí pokaždé najdou něco nového. „Dělá-li se stále jedno a totéž, není to totéž. A vždycky je to moc pěkné,“ poznamenal František Hemala.

„Já se na průvody také chodím pravidelně dívat. Mladí nám zahrají, zatancují, a ještě nám rozdají tvarohové koláče,“ doplnila jej další obyvatelka domova Naďa Krejčová.

Hodovou veselici si nechá ujít snad jen málokterý obyvatel Velké Bíteše. Někteří z nich už ji zažili nesčetněkrát. „Já jsem byl poprvé na hodech v Bíteši v šedesátých letech minulého století. Tehdy jsem bydlel v Přibyslavicích, které jsou od Bíteše vzdáleny tři kilometry. Dříve ale byly hody více duchovní záležitostí,“ zavzpomínal dvaaosmdesátiletý Jiří Žák z Velké Bíteše, který ani letos hodové radovánky nevynechal.

„Musím se přiznat, že je mám spojené s burčákem. Na hodech je nejlepší. Bylo to tak vždycky, burčák byl na hodech k mání pokaždé a pokaždé byl výborný. To jediné se vůbec nezměnilo,“ rozesmál se Jiří Žák.