Jiní se naopak uměleckých děl zastávají. „Mně se to líbí. A vzbuzuje to emoce, což je dobře. O uměleckém díle se má mluvit,“ myslí si Jakub Nečas ze Žďáru nad Sázavou.

„Mně se nejvíce líbí ta socha s orientálními vzory,“ přidává se jeho manželka Ivona.

„A mně zase to vězení s mřížemi,“ přidává svůj názor jejich čtyřletý syn František.

V Novém Městě na Moravě už podobný problém řešili jednou. „Už tu byl na náměstí rezavý klavír a další sochy, taky to prý bylo umění. Já na to ale nejsem, mám rád klasiku. Ne tyhle moderní vymyšlenosti, o kterých nikdo neví, co vlastně představují,“ říká Pavel Růžička.

Ředitelka Horácké galerie Věra Staňková je ale s výběrem autora i s jeho díly spokojená. „Potěšil mne zájem o autora, kdy zhruba stovka lidí přišla na dvě setkání při oficiálním zahájení výstavy, které jsme uspořádali v rámci Galerijní noci. Během několika dnů jsme zaznamenali spoustu názorů od lidí, kterým se objekty líbí, ale i nelíbí,“ souhlasí s rozdělením Novoměšťanů na dva tábory Věra Staňková.

Podle jejích slov výstava splnila svůj účel. „Stalo se přesně to, co jsme očekávali. Díla vyvolala emoce a bohatou diskusi. Lidé se o objektech baví, mnozí se u nich fotí nebo se snaží originálně zachytit město a jeho dění skrz průhledy přes jednotlivé objekty v exteriéru,“ podotýká ředitelka Horácké galerie.

„Jsem zvědavá, jak se tyto názory budou proměňovat v čase, protože i ten může hrát roli v pohledu na věc. To, že věci nadčasové a mnohými původně odmítané se později stávají ikonami, potvrzuje třeba Eiffelovka nebo Tančící dům,“ dodává.