Kdy jste se rozhodla provázet nevidomé na cestě tmou?

Asi před dvěma lety jsem odjela jako dobrovolník do dětského tábora na Ukrajině. Bylo to pro mě úplně nové prostředí, vůbec jsem nevěděla, co od toho mám čekat. Snažila jsem se s dětmi dorozumět rusky nebo anglicky. Rukama nohama to moc nešlo, protože všechny ty děti byly slepé. Organizovala jsem volnočasové aktivity. Tenkrát jsem si poprvé vyzkoušela, jaké to je být trasérem. Celkově pro mě byl tábor skutečně silným životním zážitkem a jsem ráda, že jsem měla možnost tímto způsobem vystoupit ze své komfortní zóny.

Komfortní zóny?

Komfortní zónu máme každý kolem sebe. Je to prostředí, které známe, na které jsme zvyklí, kde nás jen tak něco nepřekvapí a ve kterém se rádi pohybujeme. Myslím si, že je občas dobré z této zóny trochu vystoupit, poznat, co je za její hranicí. I když tam můžete narazit na něco nepříjemného, většinou vás to posílí. Nebo můžete dokonce zjistit, že za tou vaší hranicí je jiná komfortní zóna, která je také moc fajn.

Na Ukrajině to bylo vaše první nahlédnutí do světa nevidomých?

Pouze co se týče běhání, v rámci dobrovolnictví jsem se s nimi setkávala i dříve. Doprovázela jsem do divadla, do kina, na různé schůzky nebo jim pomáhala roztřídit doma doklady nebo poštu.

Lidé často nevědí, jak se při setkání se slepým člověkem chovat jak mu pomoci, ale zároveň ho nějakým způsobem neurazit, nedotknout se ho. Co si o tom myslíte?

Nevidomí nemají zábrany, nemusíte mít strach, že se jich dotknete, když je na jejich handicap nějak upozorníte. Často si z toho dělají sami legraci. Klidně jim říkejte „uvidíme se zítra" nebo „podívej se támhle", tyto fráze používají stejně jako my.

Co se týče pomoci, razím heslo, že není třeba odstraňovat překážky, ale je daleko důležitější pomoci je zdolat. Jednou jsem na pláži fotila paní, která tam každý den jezdila na vozíčku, byla od pasu dolů nepohyblivá. Měla dvě děti, které vždycky vozila na kolenou. Kdyby měla někoho, kdo ji tam každý den přiveze, bylo by to samozřejmě moc fajn. Ale tato pláž byla přizpůsobena vozíčkářům. Na písku ležely dřevěné desky, po kterých se dalo pohybovat i na kolečkách. Handicapovaní se tam tak mohli každý den dopravit sami bez cizí pomoci. Myslím si, že právě tohle je to nejdůležitější, co můžeme udělat nepomáhat jednorázově, ale vymyslet způsob, jak ta pomoc může mít co největší dopad, jak může být dlouhodobější. Moc se mi líbí jedno přísloví, které říká: Dáš-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den, ale pokud ho naučíš rybařit, bude mít stravu na celý život.

Spolupracujete s neziskovou organizací Světlo pro svět i s Nadačním fondem Světluška. Jak se vám podařila pomoc nevidomým spojit s vaším dalším koníčkem běháním?

O Světle pro svět jsem se dozvěděla, když jsem běžela svůj první maraton. Tenkrát už nebyla v prodeji startovní čísla, tak jsem si jedno koupila od nich a začala pro ně běhat. Je to organizace, která působí především v zahraničí, zejména v rozvojových zemích. Jejím cílem je operovat lidi s šedým zákalem. Jsou schopni jednu operaci provést za 800 korun, a tím člověku vrátit zrak v zemi, kde pokud ho člověk ztratí, není absolutně schopen se o sebe postarat, protože k tomu nemá vůbec žádné prostředky.

Stejně tak běhám i pro Světlušku nadační fond Českého rozhlasu a dělám trasérku nevidomým kamarádům při tréninku i závodech. Pro mě je běh společenský zážitek, událost. A právě běhání s nevidomými tomu dává ještě další rozměr.

Mohla byste přiblížit, jakým způsobem nevidomého při běhu vedete?

Běháme „na provázku", který držíme jen zlehka na dvou prstech, abychom se při případném pádu vzájemně nestrhli k zemi. Oblékáme si slušivé reflexní vestičky, kde je napsáno „nevidomý" a „průvodce". Když jsme koncem března běželi půlmaraton v Praze, kterého se účastní přes dvanáct tisíc závodníků, bylo nás trasérů víc. Při předbíhání je třeba upozornit ostatní běžce, že vedeme nevidomého, aby na to mohli reagovat. Doprovázeli jsme kamaráda Honzu, který oslepl asi ve dvaceti letech. Až potom, co přišel o zrak, začal hodně sportovat. Dává si spoustu cílů, které ho motivují a nakopávají. Dokazuje tím sám sobě, že nemusí být schovaný někde doma, že může dělat aktivity, které má rád. A já to, že je schopen se rozběhnout úplně do neznáma, do tmy, velmi obdivuji.

Existuje nějaká evidence, kde mohou nevidomí najít traséra nebo naopak běžeckého partnera ti, kteří by rádi nabídli své oči i někomu dalšímu?

Jedna moje kamarádka, která také běhá s nevidomými, založila webové stránky s názvem Konečně společně. Je to taková organizace nebo společenství, jejímž úkolem je vyměňovat kontakty mezi nevidomými a normálními běžci, aby spolu mohli trénovat. Konečně společně působí po celé republice a zájemci ji najdou i na Facebooku.

Jak dlouho vy sama běháte? Sportujete už od dětství?

To ani ne. Strávila jsem nějaký čas v Americe, kde jsem tři roky pracovala na výletní lodi. Koupila jsem si tam kolečkové brusle, a to hlavně proto, abych se byla schopná dostat rychle a snadno z přístavu někam do města a zase zpátky. Takže jsem začala jezdit a moc mě to bavilo. Byla jsem schopná ujet i šedesát kilometrů a měla jsem z toho obrovskou radost.

S během jsem začala nedávno, je to tak dva a půl roku. S kamarádkou jsme si tenkrát slíbily, že každý rok zaběhneme alespoň dva maratony, a to i v zahraničí. Společně jsme závodily třeba v Košicích, Římě nebo Drážďanech. V lednu jsem také běžela v Orlandu a teď se chystám do Vídně.

Uvědomila jsem si, že je pro mě nejdůležitější ten sportovní zážitek s někým sdílet, protože jedině tak může být ještě intenzivnější. Sport se pro mě stal drogou a zároveň nakažlivou nemocí. Zatímco jsem poprvé pražský půlmaraton běžela sama, letos už nás tam bylo víc měla tam jsem kamarádku, sestru, tátu a zbytek rodiny fandil.

Vy se ovšem neúčastníte jen „obyčejných" běžeckých závodů…

To je pravda, mám ráda „trošku jiné" závody, dá se říct extrémní. Mezi ně patří například Krušnohorský everest, kde vyhrává ten, komu se během dvanácti hodin podaří nejvícekrát vyběhnout sjezdovku. Cílem je nastoupat 8 848 metrů, tedy výšku Mount Everest. Ono to občas bolí. Když běžím maraton, většinou mi po něm sleze minimálně jeden nehet. Opravdu na dno jsem si sáhla při čtyřiadvacetihodinovém závodu na kolečkových bruslích, po kterém jsem se nemohla postavit na nohy. Na bruslích jsem si jednou také při pádu odřela půlku obličeje. U těchto sportů to někdy nemusí dopadnout dobře, ale zážitek je to vždy intenzivní. Proto to asi láká.

Třetí sobotu v květnu vás čeká 42 kilometrů na Velké čínské zdi, jeden z nejtěžších maratonů světa…

Už dávno mě napadlo, že bych chtěla zaběhnout nějaký závod, který se ještě více vymyká tomu, co jsem zatím zažila. A tím je právě maraton na Velké čínské zdi. Nikdy jsem se tam nepřihlásila a potom mě to štvalo. Letos jsem konečně sebrala odvahu. Je to specifický terén, protože závodníci musí zdolat více než pět tisíc schodů. Navíc je to v horách. Průměrný maratonec tu trasu uběhne za šest až sedm hodin, takže náročné to určitě bude, asi to bude i bolet. Ale když vidím, že slepý se nezastaví vůbec před ničím, tak si říkám, proč já bych se měla zastavit před Velkou čínskou zdí.

V Číně také poběžíte za Světlušku či Světlo pro svět?

Ano, domluvila jsem se s oběma organizacemi, že uděláme aukci medaile, startovacího čísla a trička ze závodu. Vybraná finanční částka bude věnována na podporu nevidomých. Kdo by chtěl vědět, jak si při závodě vedu, může mě sledovat na internetu. Společnost GPS Dozor, která se zabývá trackováním osob, bude zaznamenávat, kudy zrovna běžím a jaký je můj aktuální čas. Jsem zvědavá, jak to bude v Číně s informováním přes internet, zda o sobě budu moci nějakým způsobem dávat vědět. Ne že by tam internet nebyl, ale blokují tam některé webové stránky, Facebook, e-mail a podobně. Každopádně aplikace na sledování času a trasy, o které jsem mluvila, by fungovat měla.

Zmínila jste, že na Velké čínské zdi musíte zdolat tisíce schodů. Kde trénujete?

Hledala jsem schody, kde bych mohla trénovat, a zjistila jsem, že těch venkovních v Praze moc není. Žádné nejsou dost dlouhé. Tak jsem sebrala odvahu a napsala asi do čtyř výškových budov, jestli bych tam mohla trénovat. Vyšli mi vstříc v hotelu Corinthia, který je na Vyšehradě u Nuselského mostu. Dali mi povolení ke čtyřiadvacetihodinovému přístupu na jejich schodiště, kde je 530 schodů. Tím pro mě začala nová sportovní éra. Vzala jsem tam i slepého kamaráda a zjistila jsem, že je to výborné prostředí pro to, aby tam mohl běhat úplně sám, protože nepotřebuje žádného traséra. Může se tam dobře orientovat, protože ví, kolik má každé patro schodů a když potřebuje, drží se zábradlí.

Jste jediná, kdo v Corinthii běhá? Inspirovala jste někoho?

Ze začátku jsem tam chodila sama. Někteří lidé, kteří v hotelu pracují, ani nevěděli, že tam nějaké takové schody mají, protože nejsou otevřeny pro veřejnost. Když jsem tam ale nedávno běžela, potkala jsem tam číšníky, kteří taky začali trénovat. Ráda bych tam uspořádala veřejný vytrvalostní závod v běhu do schodů. Běžci by běhali z jedné věže do druhé. Už jsem to navrhla i vedení Corinthie a pokud to dobře dopadne, tak bychom z toho v budoucnu rádi udělali tradici.

Mnohé jistě napadá, kde na to všechno berete energii…

Je to naopak, právě tohle mi energii vrací a dodává. Je to pro mě způsob dobíjení baterek. Mám poměrně stresové zaměstnání. Celý den sedím u počítače, musím se hodně soustředit, vyřídit obrovské množství telefonátů a e-mailů. Takže jsem moc ráda, že na konci dne od toho počítače můžu stoupnout a jít si zaběhat. A to, že si můžu jít zaběhat s někým dalším, kdo to potřebuje nebo mu to dává možnost seberealizace, mi přináší další radost.

Pocházíte z Radostína nad Oslavou, začínala jste běhat tady nebo v Praze?

Na svůj první maraton jsem se připravovala tady v okolí Radostína nad Oslavou, Měřína a podobně. Pamatuji si, že při jednom z delších běhů jsem měla cíl z Radostína doběhnout k dálnici, podběhnout ji a vrátit se zpátky domů. Takže jsem běžela na Kochánov a Měřín a vracela jsem se přes Černou, Pavlov a Znetínek. Tenkrát mi rodiče dělali doprovod na kole, protože jsem nevěděla, co to se mnou udělá, jestli omdlím v půlce nebo až ve třech čtvrtinách.

Doporučila byste místním nějakou další trasu?

Při posledním tréninku, který jsem tady měla, jsme běželi lesem do lomu do Krásněvse a potom do Netína a Olší, po polních a lesních cestách. Bylo to moc fajn, být po ránu v tom čistém, tichém lese, protože Praha pořád jenom hučí. Možností je tady hodně a kdokoliv trénuje na Vysočině, má velkou výhodu. Maratonské trasy bývají totiž většinou po rovině, takže se po přípravě na zdejších kopcích poběží snadno.

Máte nějakou vizi do budoucna?

Jsem zvědavá, co se bude dít po velké čínské zdi jestli mě to bude motivovat nebo úplně zničí. V červnu mám opět v plánu čtyřiadvacetihodinový závod na kolečkových bruslích, na podzim pak běh na schodech v Corynthii. Také bych ráda pokračovala v projektu, který jsme vymyslely s kamarádkou. Do našich pravidelných tréninků jsme začali zapojovat cizince, pro které děláme běžecké prohlídky Prahy. Dozví se něco o České republice, o tom jak tu žijeme, ukážeme jim významné památky i dobré restaurace. Zatím to má dost velký úspěch.