VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Barbora Švandová byla mezi dobrovolníky, kteří pomáhali migrantům

Nové Město na Moravě – Osmnáctiletá Barbora Švandová ze Svratky, studentka novoměstského gymnázia, se zařadila mezi české dobrovolníky, kteří na srbsko-chorvatské hranici pomáhali nelegálním migrantům, již míří do Evropy.

27.11.2015
SDÍLEJ:

„Ta krize má dvě polohy – politickou a lidskou. Já k ní přistupuji z té lidské stránky, protože uprchlíci se nezastaví, když jim přestaneme pomáhat,“ říká studentka novoměstského gymnázia Barbora Švandová. Foto: Deník/Lenka Mašová

Jak jste se k tomuto způsobu pomoci dostala?

Jsem dobrovolnicí ve žďárské charitě a rozhodla jsem se, že bych mohla pomoci ještě více. Na začátku září jsme pořádali materiální sbírku pro uprchlíky, a protože se o uprchlickou krizi dost zajímám, uspořádala jsem ještě další sbírku s tím, že sama odjedu pomáhat na srbsko-chorvatskou hranici.

Absolvovala jste před cestou nějaké očkování? Jak jste se chránila proti případným chorobám, kterými jste se od migrantů mohla nakazit?

Přemýšlela jsem nad tím a četla jsem také doporučení pro dobrovolníky – doporučeno bylo jen očkování proti chřipce. Žádná nebezpečná onemocnění se tam neobjevila, navíc jsme po celou dobu mohli používat rukavice a roušku na obličej. Ničím jsem se tam nenakazila a ani jsem neslyšela nic o tom, že by se to někomu z dobrovolníků stalo.

Kolik vás na hranici odjelo?

Nakonec jenom já a můj tatínek. Financovali jsme si to sami, ale těsně před odjezdem se nám ozval pán, který také chtěl jet pomáhat, ale onemocněl, tak nám dal deset tisíc korun, ať s nimi naložíme podle potřeby. Tyto peníze jsme z části použili na benzin a také jsme za ně nakoupili potraviny a další potřebné věci pro uprchlíky.

Jak na vás místo zapůsobilo?

Myslela jsem, že jsem připravená na to, co uvidím, ale když jsem pak viděla ty davy lidí, třeba i bez oblečení, někteří neměli ani boty, táhli děti… Byl to strašný pohled. Snažila jsem si to ale nepřipouštět, nějakých sedmatřicet hodin jsem nespala a automaticky dělala všechno, co zrovna bylo třeba. Přijeli jsme tam navíc v době, kdy byl na hranici největší nával, za 24 hodin tudy prošlo devět tisíc lidí. Až pak, když jsem si před odjezdem sedla do auta, to na mě všechno padlo. Ta beznaděj. Vraceli jsme se cestou, kudy lidé přicházeli, a když jsem viděla ty nekončící davy, bylo to hrozné, když si člověk uvědomil, že ti lidé nevědí, do čeho jdou.

Co všechno jste na hranicích dělala?

Šlo například o rozřazení uprchlíků do skupin po padesáti, protože ten proud lidí se k autobusům nemohl pustit najednou. Občas to bylo náročné, protože hodně z nich říkalo – pusťte mě dopředu, já tam už mám rodinu… To ale nešlo, protože pokud by se to udělalo u jednoho, chtěli by dopředu všichni a nastal by nekontrolovatelný zmatek. Museli jsme to zvládnout, ale ti lidé byli perfektní, spolupracovali a byli chápaví. Stálo tam několik stanů a přes ně se ty skupinky posunovaly podle toho, jak byla volná místa v autobusech. To čekání se však často prodlužovalo na spoustu hodin. Také jsme na místě měli stánek s teplým čajem, jídlem a oblečením ze sbírek.

Byl hodně využívaný?

Byl, často tam byli lidé, kteří po cestě přišli o boty, někteří měli jen ponožky, další zase sandály a jiní byli v té zimě bosí. Přišel ke mně třeba pán a chtěl teplé oblečení na dítě. Ptala jsem se, na jak velké, a on jen ukázal dolů, kde na zemi na pytlích, které tam byly naskládány, ležel tak dvouletý chlapeček v tričku a kalhotách pod kolena, celý promodralý. V noci tam byla hrozná zima, mně někdy bylo chladno i v zimním oblečení.

Co jste udělala?

Rychle jsem chlapce vzala, oblékla, snažila se ho postavit na nohy a dostat do něj teplý čaj. Dala jsem mu alespoň banán, protože prý dlouho nic nejedl, a chtěla jsem zavolat lékaře, aby dítě prohlédl, což nebylo úplně jednoduché, protože lékařů na místě nebylo zrovna mnoho. Ten pán se také trochu bránil, že se nemohou zdržovat tak dlouho, než najdu doktora, protože jejich skupina už bude odjíždět a oni by pak museli čekat další hodiny na jiný autobus. Chlapečka, který se naštěstí trochu vzpamatoval, vzal do náručí a odběhl…

Nezajímalo ho zdraví jeho dítěte?

Trochu mě to překvapilo, ale ti lidé tam uvažovali jinak. Ten člověk už myslel dopředu, protože na autobus se někdy čekalo třeba i čtyřiadvacet hodin. Všichni dobrovolníci jsme se jim snažili pomoci, jak to jen šlo, možná že kdybychom tam nebyli, mohli dopadnout ještě o něco hůř. Proto nechápu, když se někteří lidé diví, že uprchlíkům pomáhám. Mně to připadá samozřejmé a spíš bych se já mohla ptát, proč to oni nedělají také. Ti uprchlíci přece po cestě umírají…

Jaký máte na migrační vlnu názor? Nikdo neví, kdy skončí, kolik lidí přijde, navíc Evropa není nafukovací. Myslíte si, že pomáhat dalším davům, aby se do ní dostaly, je řešením?

Ta krize má dvě polohy – politickou a lidskou. Já k ní přistupuji z té lidské stránky, protože uprchlíci se nezastaví, když jim přestaneme pomáhat. My jim to chceme alespoň trochu usnadnit. Řešení celé situace je v kompetenci politiků.

A co si o tom myslíte vy?

Základní problém podle mého názoru nastal, že se státy EU hned na začátku nedohodly na společném postupu. Když to nešlo jinak, mělo se uskutečnit třeba i to dělení podle kvót, ale ne nechat hlavně Německo a také třeba Švédsko, aby je statisíce lidí zahltily.

Jenže oni chtějí do Německa s tím, že se tam budou mít dobře. Velká část z nich navíc nejsou uprchlíci před válkou, ale ekonomičtí migranti. Co s tím?

Mluvila jsem se stovkami lidí, když čekali dlouhé hodiny na autobusy. Většina se se mnou dokázala dorozumět anglicky. Ptala jsem se, odkud jdou. Byli tam lidé ze Sýrie, Afghánistánu, Íránu i odjinud. Většinou jsem se nesetkala s tím, že chtějí do Německa, ale to samozřejmě může být náhoda. Mířili třeba do Holandska, protože tam mají rodinu, do Švédska, do Rakouska… Pravdou ale je, že hodně těch lidí neřeklo, že se chtějí dostat do Berlína, Mnichova nebo Stockholmu, řekli jednoduše do Německa nebo do Švédska. Pak ale překročí hranice, jsou v té dané zemi a je to tam stejné jak třeba ve Slovinsku. A oni ani nikdo jiný neví, co s nimi bude…

Co migranti chtějí v Evropě dělat?

Ti, se kterými jsem mluvila, chtěli jenom žádat o azyl, plánovali se vrátit domů, až tam bude klid. Říkali, že chtějí pracovat a hlavně v klidu žít – to není otázka náboženství, ale přežití. Ani jsem neviděla, že by si tam někdo vytáhl koberec a začal se modlit, anebo tam byla žena celá zahalená v burce. Nikdo se mě také neptal, zda jsem křesťan nebo ateista…

S rostoucími muslimskými komunitami v Evropě jsou stále větší problémy. Korán, respektive jeho muslimy uznávané výklady, jimiž se řídí, jsou v ostrém rozporu s křesťanskými a demokratickými hodnotami evropských zemí…

Všichni očekávají, že se tady uprchlíci budou chovat slušně a podle našich pravidel. Ano, to je samozřejmé, ale my jim nejdříve musíme ukázat, že se k nim také chováme slušně. Když se k nim budeme chovat jako ke zvířatům, nemůže nikdo očekávat, že se jim to bude líbit. Jsou to přece lidé. Ghetta nejsou v pořádku, tito lidé by měli žít mezi námi, aby viděli, jak to tady chodí, co děláme a proč to děláme, prostě je musíme do našeho způsobu života zapojit.

Myslíte si, že všichni migranti chtějí žít po našem? Někteří původní obyvatelé mají strach – o svůj život, o svoji kulturu. Je na tom něco divného?

Myslím si, že ten strach je dán tím, že lidé v Evropě neví, kdo sem vůbec proudí. Velká část uprchlíků jsou vzdělaní lidé ze Sýrie, mluvila jsem třeba s člověkem, který uměl pět jazyků. Jsou to lidé, kteří před válkou měli práci a pocházejí třeba ze středních vrstev. Ta cesta stojí peníze, které ti chudí nemají, nejde o žádné vyvrhele společnosti.

Mezi migranty je i velký počet lidí z afrických států, často negramotných…

Ti třeba dostali od svých příbuzných zprávu, že v Německu je dobře, tak aby tam přijeli také. Ale to je normální reakce, nechtějí žít ve válce nebo v chudobě, tak prostě jdou…

Řada migrantů, kterým azyl nebyl udělen a čeká je vyhoštění, nechtějí zpátky a bouří se. Co si o tom myslíte?

Mohly by pomoci hotspoty, ale ty už měly být zřízeny dávno. Vypadá to, jako kdyby Evropa čekala, že se to nějak vyřeší samo. Ale nevyřešilo. Chápu však, že je velice těžké, aby se tolik států domluvilo na společném postupu.

Myslíte si, že by vám migranti vaši pomoc oplatili, kdybyste se jednou ocitla v podobné situaci a utíkala do jejich vlasti?

Myslím si, že lidé, kteří si prošli touto strastiplnou cestou, by mně pomoc oplatili. Možná ne úplně všichni, protože každý jsme jiný, ale beru to tak, že když oni zažili to, co zažili, a kdyby si tím měl projít někdo jiný a oni mohli pomoci, věřím, že by to udělali. Plánuji jet pomáhat uprchlíkům znovu, protože když jsem odjížděla, cítila jsem se hrozně, že je tam v tom nechávám.

Rozhodli se ovšem opustit svoje země z vlastního rozhodnutí, jsou tady nelegálně a čekají, že se o ně Evropa postará. Co až migranti zjistí, že to, co si vysnili, není reálné? Neobáváte se, že se z pocitu frustrace začnou Evropanům mstít?

Mstít se společnosti, když se člověku nedaří tak, jak by chtěl, to se může stát všude. Tedy i v Česku ze strany Čechů. To není podmíněno národností nebo vírou. Hlavní je, aby se tito lidé zařadili, přijali práci, třeba i tu, o kterou místní nestojí. Zhruba před rokem proběhlo médii, že jen v Německu je takových pracovních pozic na osm milionů. Tak by snad neměl být problém je zaměstnat, a pak by nedocházelo k takovým konfliktům. Jde o náš přístup. Všichni přemýšlí o přístupu uprchlíků, ale my jim musíme ukázat, že jsme otevření k pomoci, aby se zařadili do naší společnosti. Když se jim zavřeme, oni se zavřou nám a nastane ještě větší zmatek.

Host se ale obvykle chová podle hostitelových pravidel a nevyhrožuje mu, co mu udělá, až k tomu dostane příležitost…

Vycházím ze situace, kterou jsem zažila já. Nesetkala jsem se s žádnou formou násilí. Lidé čekali v mrazu několik hodin, někdo je třeba i předběhl, ale obešlo se to bez incidentů. Překvapilo mě to, protože než jsem tam jela, četla jsem u nás, jak jsou ti lidé násilničtí, jak se perou mezi sebou i s policií a snaží si všechno vymoci násilím. Na základě svých zkušeností ale nechápu, že se jich tady lidé tak bojí. Já jsem jako osmnáctiletá holka stála proti skupině 150 lidí a nebála jsem se jich, nešel z nich strach, nikdo mi nechtěl ublížit. Naopak všichni zdravili, ptali se mě na jméno, odkud jsem, kolik je mi let a co tam dělám. Když jsem řekla, že jsem dobrovolník, jeden pán se rozplakal a děkoval mi, že takhle se k nim za celou cestu nikdo nechoval. Neměla jsem důvod se jich bát a myslím si, že ani lidé u nás by neměli.

A proč se tedy podle vás obávají?

Problém je, že u nás mají lidé ze všeho strach, někdy i neoprávněně, a nemají dostatek informací. Chápu, že je to pro ně krok do neznáma, ale myslím si, že by nás to mohlo také obohatit, protože je to úplně jiná kultura. Já z toho nemám strach.

Co si myslíte o referendu? Jsou lidé, kteří s přítomností muslimských migrantů problém nemají, ale další je v naší zemi prostě nechtějí. A každý má právo na svůj názor…

Minimálně by referendum ukázalo, jak na tom opravdu jsme, což se nedá zjistit z žádných anket na internetu. Byl by to asi první krok k řešení této otázky u nás v republice a od něj by se mohlo odvozovat všechno další.

Zmiňovala jste, že se pomoci migrantům hodláte věnovat i nadále. Kam nyní plánujete vyrazit?

Chtěla bych jet pomáhat na Lesbos, kde jsou v současné době největší problémy. Jenže jenom letenka by vyšla na sedm tisíc korun, a vzhledem k tomu, že dobrovolníci si platí všechno sami, snažím se vymyslet, jak to udělat, abych do Řecka mohla odletět. Pokud by to ale s výjezdem nevyšlo, budu se uprchlíkům snažit pomoci nějak jinak.

Autor: Lenka Mašová

27.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Studentské prezidentské volby v Obchodní akademii a Hotelové škole v Havlíčkově Brodě.
15

Studenti chtěli za prezidenta Jiřího Drahoše

Do akce Česko Zpívá koledy se v Polničce zapojily stovky lidí.
20

V Polničce koledy zazněly již potřetí

Rozštípená skála bude znovu vyhlášena přírodní památkou

Hamry nad Sázavou – Opakovaně bude na jaře vyhlášena přírodní památka (PP) Rozštípená skála, a to i přesto, že již řadu let přírodní památkou je.

Zloděj ukradl přívěsný vozík

Velká Bíteš – O přívěsný vozík přišel jeho majitel v Ludvíkově. Ztratil se z volně přístupného pozemku v úterý 12. prosince mezi jednou hodinou v noci a jedenáctou hodinou dopoledne.

Školky oslavily výročí akademií, diváci zaplnili celý kulturní dům

Žďár nad Sázavou – Patnáctileté výročí městské příspěvkové organizace Mateřská škola (MŠ) Žďár nad Sázavou provázela velkolepá oslava v podobě akademie s názvem Vánoční hvězdičky.

Do evangelického kostela chodí na Štědrý den i neznabozi

Nové Město na Moravě – Štědrovečerní hry pro děti už mají v novoměstském evangelickém kostele letitou tradici. Ani letos nebude pomyslný řetěz přerušen a početné publikum se může, ještě před tím než usedne k slavnostně prostřenému stolu, pobavit a také i trochu poučit. 

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT