Vavřín Krčil, dodnes známý coby vynálezce tašky síťovky, byl velmi podnikavý muž. Jeho zásluhou se výrobky šikovných prstů lidí z Horácka dostaly do celého světa. Maminka ho naučila v jedenácti letech síťovat, aby mohl, stejně jako ostatní děti, pomoci živit rodinu. Když vyrostl, usadil se ve Žďáře nad Sázavou, kde pracoval jako obchodní cestující u firmy JARO J. Rousek. 10. května 1921 se oženil s Marií Leopoldovou ze Stržanova. Získal živnostenský list a začal sám obchodovat s galanterním zbožím a hlavně s vlasovými síťkami. Snad proto, že se v síťování sám dobře vyznal. Ale i z toho důvodu, že byly v té době vlasové síťky velmi módní a žádané.

Svou klientelu měl nejen u nás, ale i v zahraničí, převážně v Německu. Zboží odebíral od lidí z celého regionu. „Celý život se věnoval síťování. A spolu s ním i babička. Většinou se ale dodnes mluví jen o dědečkova a babička je tak trochu v pozadí. Ale nelze je oddělit, strávili spolu celý život. Dědeček byl obchodník a hlava, co to všechno vymýšlela. Babička byla nesmírně zručná, síťkování a síťování dokonale rozuměla,“ říká vnuk úspěšných manželů Krčilových Roman Krčil.

Kde získala vaše babička rukodělné schopnosti?
Při studiu čtyřleté školy Ženského výrobního spolku českého v Praze se hodně naučila. Ale nebyla odtamtud, pocházela ze Stržanova. V té době bylo síťování velmi rozšířené. Po svatbě s dědečkem vzniklo ve Stržanově centrum organizace síťované výroby na Horácku. Současně zde hospodařili. Babička se stala dědečkovi družkou jak v osobním životě, tak i v tom profesním. A po jeho smrti dál pokračovala v jeho díle. Ve výrobě síťovaných záclon, kterou společně založili v Bystřici nad Pernštejnem a ve Víru. Babička se věnovala umělecké stránce této výroby, a sice vyšívání záclon.

Vyšívat na síťované záclony je asi poměrně náročné…
Ona to uměla. Základem záclony je pravidelná osnova. Šlo o ruční práci, takže byly kladeny velké nároky na přesnost a preciznost. Každé okénku muselo být stejné. Babička se pak věnovala ruční výšivce na síti. Vynikla v ní natolik, že byla v roce 1970 tehdejším ministerstvem kultury jmenovaná mistryní lidové výroby vyšívání na síti. Jako jediná v tehdejším Československu.

Pokud vím, tak síťované záclony byly velice oblíbené, takže klientelu vašich prarodičů tvořily desítky hotelů a lázní.
To ano. A v Bystřici a ve Víru to byla jediná pracoviště na výrobu síťovaných záclon nejen v Československu, ale i ve střední Evropě. Přes sto hotelů a lázeňských domů si je pořídilo. Síťované záclony byly velmi pevné a trvanlivé. A díky výšivce byly i originální. Vyšívaly se na ně jak vzory, tak emblémy i loga jednotlivých hotelů nebo lázeňských domů. Byly to hodiny a hodiny ruční práce.

Vypadá to, že se vašim prarodičům velmi dařilo…
Tak růžové to nebylo. V padesátých letech byli jak děda tak i babička odsouzení za to, že se vzpírali znárodnění. A pak celá rodina dostala zákaz pobytu v okrese Žďár a propadl jim veškerý majetek. Dědeček byl i čtyři roky zavřený. Pak nějaký čas bydleli v Praze, pracovali pro Ústředí lidové umělecké výroby. Odtamtud se přestěhovali do Bystřice nad Pernštejnem, kde v regionu vedli již zmíněnou podomáckou výrobu síťovaných záclon. Stále se drželi toho, co znali.

Pokračovala vaše babička v této činnosti i poté, co výroba síťovaných záclon bylo ukončena?
Začala se věnovat drobné výšivce. Spolupracovala s celou řadou výtvarnic a akademických malířek. Ty jí dělaly předlohy. Na jejich základě pak pracovala na výšivkách. Vznikaly tak různé dekorativní předměty, obrazy, přehozy které se mohly zarámovat a pověsit na zeď nebo jen položit na stůl a podobně. Hodně věcí vznikalo na objednávku. Třeba deset metrů dlouhá Horácká svatba. Je na ní svatební průvod s ženichem a nevěstou, povoz tažený koňmi, muzikanti, prostě všechno. Dalšími takovými velkými „plátny“ bylo Stínání berana a Vynášení smrtky. Tomu se babička věnovala.

close Marie Krčilová, rozená Leopoldová a Vavřín Krčil. info Zdroj: archiv Romana Krčila zoom_in

Jak ty výšivky vlastně vznikaly?
Dalo by se říct, že to byl systém piškvorek. Na milimetrový papír, který představoval síťovanou osnovu se do čtverců přenášely jednotlivé tvary. Všechny postavy a motivy se musely nejprve rozvrhnout, musel jím být dán přesný tvar. A teprve potom přišla na řadu práce s jehlou a bavlnkou.

Vaše babička musela mít k tomu i určité národopisné znalosti, ne?
Ona sbírala ukázky lidových textilií, zejména z Horácka. A taky literaturu týkající se krojů. Řadu vzorů pak převáděla do svých výšivek. Její sbírky kanafasů a textilií jsou dodnes uloženy ve žďárském nebo novoměstském muzeu. Dokonce se mi zachoval i dopis ze skanzenu z Rožnova pod Radhoštěm, ve kterém jí děkují za předání uceleného souboru lidových textilií.

Mluvil jste o tom, že sbírala literaturu týkající se krojů. Je nějaký typický horácký kroj?
Horácké kroje byly velice prosté v porovnání s východní Moravou. Horácko nemá žádný typický květnatý a bohatý vzor a jednotlivé lokální vzory nemají ani stejné prvky.

Kolik věcí po babičce a dědečkovi se vám podařilo ještě zachovat?
Takový větší kufr. Není toho mnoho. Snažím se to soustředit v babiččině rodném domě ve Stržanově, který jsem nakonec zdědil. Tam jsem udělal malou přehlídku jejich práce, fotografií a výtvarných a síťovaných věcí. Síťování je dnes už takřka zapomenutou technikou. Dnes se paličkuje, vyšívá, háčkuje nebo plete. A síťování takřka zaniklo, přestože dříve síťované věci sloužily v mnoha odvětvích. Byly to vlasové síťky, průmyslové a rybářské sítě, sítě na sportovní náčiní, záclony, přehozy, dečky, obrázky a podobně. A také ona dědečkova praktická nákupní taška síťovka.

Není to škoda?
Je. A je taky škoda, že už to dnes téměř nikdo neumí, přestože jde o velmi jednoduchou techniku. I když ručně vyráběné tašky síťovky sem tam ještě někdo dělá. Lidé si je občas mohou koupit na jarmarcích a trzích. Ale přesnou síťařskou práci s oky jeden krát jeden centimetr a výšivkou jsem od dob mé babičky nikde neviděl.

Pamatujete si dobře na své prarodiče?
Děda zemřel v roce 1968, toho jsem moc nepoznal, i když mám nějaké společné fotografie. Ale babičku si pamatuji velmi živě. Jezdil jsem na prázdniny za ní do Bystřice, kde tehdy bydlela. Společně jsme na velká dřevěná ráhna napínali, opravovali a horkým bramborovým škrobem natírali - takzvaně škrobili - síťované záclony. A skládali podle předepsaného postupu. Bohužel je to tak, jak to bývá. Že v době, když se můžete na spoustu věcí vyptat, tak se neptáte. A dnes mě to mrzí. Babička zemřela v roce 1981 a já dodnes spoustu věcí o jejich „síťovaném“ žití nevím. A už se je taky nikdy nedozvím.