„Ostrovní“ expedici absolvovali asi za měsíc letos v létě. Výprava jménem Babetta maniaci vyjela ve složení Libor Vávra, Tomáš Gregor, Martin Nykodým, Daniel Peprník, Jakub Dlouhý a Tomáš Prudký. Šestičlenná výprava urazila na babetách dva tisíce kilometrů.

„Z naší cesty na Island se chystáme vytvořit zábavný cestopisný dokument. Chceme s ním objíždět kina, kulturní domy, a samozřejmě zkusíme dokument nabídnout i některým televizím, třeba i internetovým. Uvidíme, jestli bude zájem,“ přibližuje cíl expedice její hlavní organizátor Libor Vávra z Věstínku, místní části obce Věstín. Z Vysočiny pocházejí i ostatní členové výpravy Babetta maniaci. Věří, že snímek o jejich cestě na mopedu po Islandu bude přinejmenším stejně dobrý jako třeba filmy o cestování trabanty po různých kontinentech světa.

Cesta byla úžasná a náročná zároveň, a hlavně nákladná. Aby se na ni mohli vypravit, zveřejnili příznivci babet svůj projekt na internetovém portálu Startovač, kde chtěli ve sbírce získat 195 tisíc korun. „Díky našim podporovatelům se nám povedlo sbírku dovést do zdárného konce. Nyní se jim za to odměňujeme věcnými cenami, které si během kampaně vybrali,“ popisuje Vávra.

START V DÁNSKU

Přes Startovač se sešlo 204 tisíc korun. „Nejsme tolik známí, tak jsme do začátku kampaně vložili své peníze, abychom ji ‚rozjeli‘. Vybraná částka je krásná, ale ceny za dopravu na Island, náhradní díly a ostatní jsou tak vysoké, že jsme téměř ihned peníze vyčerpali,“ připomíná Libor Vávra. Třeba za přepravu šesti osob a babet na trajektu zaplatili 145 tisíc korun. Dalších 30 tisíc stály náhradní díly, na 20 tisíc vyšly odměny „startérům“, kteří na cestu přispěli. „Velmi nákladný pak byl i provoz expedice na Faerských ostrovech a na Islandu. Jde o jedny z nejdražších evropských zemí,“ doplňuje za babetisty Vávra.

Šest mužů koncem července vyrazilo auty do dánského přístavu Hirtshals, kde nechali auta a nasedli na babety, jež obtěžkali plnou polní – tedy 30-40 kilogramy zavazadel.

PRVNÍ POTÍŽE

„Náš nejlehčí kolega Tomáš Gregor vezl možná až 50 kilo,“ usmál se Libor Vávra. Trajektem se vydali na Faerské ostrovy, loď Norröna je za zhruba 35 hodin dopravila do přístavu Tórshavn. Pro většinu zúčastněných to byla první zkušenost s tak velkou lodí, jaká jezdí tyto trasy.

Za dva a půl dne na Faerských ostrovech procestovali ostrovy Streymoy a Vágar. „Tam najížděl svoje první kilometry na mopedu tohoto typu náš kameraman a fotograf Dan Peprník. S babetou se zpočátku sžíval, ale musím říct, že mu to šlo dobře. Už tam jsme museli řešit první poruchy, jedna z nich nám zabrala nemalou část druhého dne,“ vzpomíná organizátor výpravy.

„Příroda na Faerských ostrovech nám učarovala, zejména majestátní útesy a nádherné fjordy. Už jsme také začali pociťovat chladnější podnebí, na kraťasy a tričko to rozhodně nebylo,“ usmívá se Libor Vávra.

Pak, po 14hodinové cestě, dopluli Babetta maniaci do přístavu Seydisfjordur na Islandu. „Po chvílích focení s německými turisty jsme se pak vydali na sever. Většina nás je z Vysočiny a jsme zvyklí na studenější počasí, ale po dvou hodinách na Islandu už jsme na sobě měli skoro všechno oblečení. Během expedice jsme si naštěstí tak nějak zvykli, pokud to tedy aspoň trochu šlo,“ vypráví Vávra dál. „I přes tu zimu tam ale bylo nádherně,“ doplňuje i za své spolucestovatele.

OFFROAD NA BABETĚ

Na severu Islandu si muži zkusili pořádný offroad na mopedech. „Dost často chyběla silnice, a my tak poprvé jezdili po cestách ze sopečného popela. Často jsme měli problém zdolávat vyšší nadmořské výšky. Stoupání bývalo velmi strmé, a to je pro babety téměř smrtící. Pár kilometrů nám někdy trvalo i několik hodin. Stávalo se, že jsme babetu do kopce tlačili a zároveň drželi plný plyn, moped se přesto příliš nehýbal a bylo mu třeba výrazně pomoci vlastní silou,“ popisuje Vávra se smíchem.

„Každý den nás ‚dostávala‘ zdejší krajina. Mohutnost vodopádů Dettifoss, krása vodopádů Godafoss… Pozůstatky sopečné aktivity jsou na Islandu zřetelné, tvary v krajině tak jsou velmi odlišné od krajiny české, která je výrazně starší,“ říká.

OKOUZLENI KRAJINOU

„U jezera Mývatn, v místě nazývaném Ďáblova kuchyně, jsme viděli spoustu fumarol – to jsou takové malé kopečky, jež produkují páru a plyny. Opravdu to tam moc nevonělo, ale přítomnost těchto projevů sopečné aktivity byla fascinující a krajina tam vypadala jako z jiného světa,“ shrnuje Libor Vávra dojmy členů výpravy.

Za městem Akureyri postihla expedici velká nepříjemnost, v kopcích za neustálého deště „odešla“ důležitá součástka v motoru, muži museli rozbalit stany a v husté mlze opravovat. Pršet přestalo až ráno. „Byli jsme rádi, že jsme mohli za svítání rychle sjet do údolí. Porucha se sice projevila znovu, ale my jsme ji řešili alespoň na slunci,“ komentuje to Vávra.

NEJVĚTŠÍ VÝZVA – POUŠŤ

Výprava proti plánu nabírala zpoždění. „Každý den se prohlubovalo asi o čtyřicet kilometrů. Dílčím cílem a největší výzvou cesty bylo projetí islandského vnitrozemí, kde je největší evropská poušť. Nikde nic, jen kámen, hlína, sopečný popel a obrysy sopek na obzoru. Ve vnitrozemí není asfaltová silnice, jen cesta plná děr a pravidelně ložených přirozených válečků, dotvářených větrem a vodou, co babetu roztřesou tak, že se lámou šroubky,“ vypráví fanoušek mopedů.

Cesta vnitrozemím zvýšila spotřebu pohonných hmot natolik, že v polovině už bylo jasné, že nebude dost benzinu na dojetí k pumpě. „To nám zbývalo ještě tak sto dvacet kilometrů. V hrozném dešti, s neustálými poruchami, kdy někteří už necítili ruce nebo nohy, jsme se dostali k jedinému ostrůvku života - kempu. Bylo tam několik dělníků, kteří nám dvacet litrů benzinu prodali, a my jsme tak další den mohli zbytek pouště zdolat,“ líčí Libor Vávra.

V půli cesty babetisté navštívili Reykjavík, nejsevernější hlavní město světa. „A zamířili jsme na jih, kde jsme viděli nádherné útesy nebo černá sopečná pobřeží. Fascinující bylo jet kolem druhého největšího evropského ledovce Vatnajökull. Babety jsme dostali několik metrů od plovoucích ledových ker na ledovcovém jezeře Jökullsarlón. Z něj vytéká jedna z nejkratších řek světa – vede z jezera jen přes silnici do moře,“ popisuje „babetamaniak“ s úsměvem.

Během cestování se spalo střídavě v kempech (hlavně kvůli elektřině a teplé vodě) i ve volné přírodě. „V národních parcích jsme ale vždy spali v kempu, jiné způsoby jsou tam zakázané,“ připomněl Libor Vávra.

ÚNAVA A SUCHÝ TUREK

„Vnitrozemí a poslední část cesty nám připravily opravdu velké výzvy. Na posledním úseku cesty nás tlačil čas, ke konci jsme jeli hned dvakrát přes celou noc. Předposlední den totiž na jedné babetě začaly praskat paprsky v zadním kole. Nahradili jsme je novými, ale bez vycentrování bylo jen otázkou času, kdy se to stane znovu, a před sebou jsme měli dvě stě kilometrů do přístavu a dlouhý úsek bez asfaltu. Po půlnoci jsme za řídítky usínali, zbytky čisté vody jsme vyvařili na kafe, které působilo tak dvě hodiny… a spánek tu byl zas. To už jsme experimentovali a dávali si suchého turka, kterého jsme zapili zbytkem limonády. Nebylo to vůbec dobré, ale fungovalo to. Čtyři jsme v sedm ráno dojeli ke stanovišti dvou kolegů, kteří jeli napřed. Do odpoledne jsme se vyspali a na znovu popraskané kolo posbírali paprsky ze všech babet. Takto Zpět do přístavu Seydisfjordur jsme dojeli asi ve čtyři ráno, dali si snídani pod vodopádem a po osmé už čekali u trajektu,“ líčí Vávra dokončení islandské cesty.

A kam vyrazí Babetta maniaci příště? „Pokud se odhodláme, doufám, že naše cesta povede mimo evropský kontinent. Asie nebo Afrika by byly jistě velmi zajímavé,“ uvažuje Libor Vávra.