V této souvislosti se také v jednotlivých oblastech zákonitě vytvářely „buňky“, v nichž se objevovali hudebníci hrající i poněkud odlišnou hudbu, než jaká se provozovala na tancovačkách. Takovým příkladem uskupení je i žďárská undergroundová skupina Atomová Mihule.

Máničky s dlouhými vlasy a absurdními texty písní uspořádaly v osmdesátých letech řadu ilegálních vystoupení a prošly klasickým totalitním šikanováním.
Listopad 1989 – měsíce a roky co mu předcházely a co poté následovaly, kapelu o punc zakázaného ovoce připravil. „Od těch dob vystupuje kapela málo, ale přece jen málo,“ nechal se slyšet Vít Bohumil Homolka – středobod a ideologický vůdce celého sdružení Atomová Mihule.

Jak na éru let minulých vzpomíná kapela, která s malými přestávkami hraje dodnes? Žďárskému deníku odpovídali: Zdeněk Máca, bicí, zpěv (Z.M.), Vráťa Fiksa, bass, zpěv (V.F.), Jiří Neplech Veselý, kytara, bass, zpěv (J.V.) a Vít Bohumil Homolka, texty a big guru (V.B.H.).

Od začátku: Kdy a kde se vlastně vzala Atomová Mihule?
V.B.H.: Tuším, že se psal rok 1976 a ve Žďáře se v Pardubické pivnici scházela nekonformní volná sešlost básníků,výtvarníků a hudebníků. Později jsme si řekli, že by to chtělo i nějakou hodně ujetou kapelu. Nakonec ze snah spolku zůstala pouze stejnojmenná kapela.

Kdo přišel na název Atomová Mihule?
V.B.H.: Nejprve to byla Atomic Mihule. Znělo to tak anglicky. Ale kdo na pojmenování přišel?
Z.M.: To byl tvůj nápad.
V.B.H.: Hodně se mi také tenkrát líbilo jméno kapely Atomic Rooster,takže asi to bylo tak.

Vzpomenete si na své první vystoupení?
V.B.H.: To bylo v Nížkově v roce 1977.
Z.M.: Hráli jsme na nějaké oslavě narozenin. A už tenkrát tam byli policajti.
V.B.H.: K dokonalosti jsme sice měli přirozeně daleko, ale to hledání obsahu, formy, to nás obohacovalo, a co víc, bavilo to i druhé. A tehdy nás napadlo, že by to mohlo fungovat. S našimi prvními hity „Jsem debilní“ či „Hospoda, hospoda“ jsme ale neměli šanci. Vrcholem tohoto raného období pak byla skladba „Zákon Hodnoty“ věnovaná právě uvězněnému Petru Cibulkovi z Brna.

Dokázali byste ve stručnosti zformulovat filosofii či jakýsi „skupinový názor“ vaší formace?
V.B.H.: Největší význam celé kapely vidím v tom společenství lidí, který se kolem ní vytvořilo, které stejně dýchalo a žilo. Nevím, snad to bylo i politikum, snad jenom hra, ale v každém případě to bylo něco, co v nás zanechalo trvalou stopu a s čím jsme si užili neskutečné množství srandy. Srandy a tím i svobody… Chtěli jsme si všichni žít jednoduše po svém.

Kdo vás ve hře nejvíce ovlivnil?
V.F.: Hodně na nás zapůsobili Plastici, Umělá hmota, DG 307 a celá undergroundová varianta rocku.
Z.M.: Taky kapela Bílé světlo.
V.B.H.: Poslouchala se ale i jiná muzika. Vzpomínám si na Zappu, King Crimson, Greenslade, Velvety, Doors, Zeppeliny, Deep Purple. Textově zněl v Mihuli Gellner, Rimbaud, Borny…

Jak vypadala vaše sestava tenkrát, a jaká je dnes?
Z.M.: Vlastně je dnes stejná, jako byla na začátku. Samozřejmě se v ní za ta léta vystřídalo pár muzikantů, ale v podstatě Mihuli tvoří stále ty samé postavy.
V.B.H.: Základní kádr tvořili se mnou Vráťa Fiksa a Zdeněk Máca. Později v Mihuli zakotvil Jirka Neplech Veselý. To už jsem se ale já účastnil jen coby textař a ideový poradce.
J.V.: V jedné etapě s námi hrál na bicí i Petr Zelníček nebo Vráťův bratr Honza.

Máte představu, kolik jste od svého vzniku odehráli koncertů?
V.B.H.: Dalo by se říci, že Mihule vznikla proto, aby pořádala před StB utajené malé a komorní akce. Stejně je však vždycky někdo nepovolaný navštívil. Oficiální koncerty totiž byly tehdy nedostupné, a tak jsme si začali pořádat koncerty sami. Hráli jsme, když někdo slavil narozeniny nebo byl povolán na vojnu.
Z.M.: Zlom nastal v Žabčicích, tuším v roce 1981.
V.B.H.: To vystoupení dostalo Mihuli do povědomí Brňáků a Moraváků vůbec. Znali nás i od Vyškova, přes Brno až po Prahu. Vznikl jakýsi velký kanál, kterým tekly pozvánky na koncerty. Veřejně jsme začali účinkovat až v roce 1988 na Žďárském rockovém setkání.

A co koncert nekoncert na Milovech?
V.B.H.: Možná se to prokeclo v Brně nebo v Praze,možná odposlouchávali naše telefony… Každopádně se rozneslo, že tam budeme hrát. Jenže my jsme v jedné tamní hájovně chtěli pouze oslavit svatbu Jiřího Libry. Budovu poté obklíčila nejen žďárská StB se psy a samozřejmě k ní blokovala všechny přístupové cesty.
V.F.: Já se tenkrát vracel z vojny, jel jsem rovnou na Milovy. Všude policajti, občanku jsem neměl, a tak jsem jim před nosem mával povolávacím rozkazem.
J.V.: Jel jsem na sraz autobusem, samozřejmě byl zastaven a všichni museli prokázat svou totožnost. S sebou jsem měl samopal ze dřeva jako svatební dar,taková legrace. Tak jsem ho rychle schoval pod kabát.
V.B.H.: A tak se stalo, že naším nejslavnějším koncertem, o kterém informoval i Hlas Ameriky, byl ten, který se vlastně paradoxně ani konat neměl a nekonal.

V osmdesátých letech jste uspořádali také nejeden happening…
V.B.H.: Asi narážíte na „Psychadelickou setbu“. Šlo o to, že jsme půdu zoraného pole osévali prášky a zalévali alkoholem. Výsledkem akce bylo stíhání jejích účastníků pro šíření pornografie. Víte, před listopadem 89 jsme dělali spoustu akcí, které se mnoha lidem na různých místech nelíbily. Prý jsme kazili mládež. Změnu v pohledu na stávající režim, a i jeho konec, pro mě znamenal až koncert Plasticů v Hamrech.

Jak se zpětně díváte na dobu „předplyšovou“? Uvažovali jste někdy o emigraci?
V.F. : Průběžně jsme o výjezdy žádali každý rok.
Z.M.: Měl jsem již pozvání a letenku do Kanady,ale nějaký Kubát ze žďasácké bolševické buňky mně povolení zamítl.Byl to velký rudý padouch!
V.B.H.: Přemýšlel jsem o tom. Kdo také ne. Jenže bratr utekl dříve a já navíc podepsal Chartu 77,takže jsem měl zabavený pas.

Co udělal Váš podpis Charty s kapelou?
V.B.H.: To je jasné, šli po nás jako slepice po flusu. Výslech střídal výslech, možnosti k hraní byly minimální.
I když jste (Vít Bohumil Homolka) ve skupině hrál na klávesy, vaší doménou přeci jen byly texty. Ty ostatně píšete pořád. Kde hledáte inspiraci?
V.B.H.: Nikdy jsem nebyl tak instrumentálně zručný jako ostatní kluci z kapely. Psaní mi šlo. Na druhou stranu jsem nebyl jediný, kdo skupinu texty zásoboval.Byli to například Jakub Šofar, Radovan Neuwirth nebo Jan Kobzík. Co se týká inspirace, stačí si pustit depresivní muziku a ono to jde samo.

V současnosti stále zkoušíte, ale vystupujete poměrně málo. Čím to je? Záměr nebo málo času?
V.B.H.: Dělají se malá vystoupení, pro spřízněné duše.
Z.M.: Tak tři, čtyři koncerty za rok po celé republice.Často hráváme v Brně,kde má underground silné zázemí. Hlavně v osobě Jaroslava Erika Friče.V garáži však zkoušíme každou středu. Jsem nyní v kontaktu s pražskou kapelou Lipless Lincoln and the Sinners,možná ještě do konce roku podnikneme něco společně.

Co byste vzkázali čtenářům Žďárského deníku?
V.B.H.: Nejhorší je nic nedělat a říkat, že to nejde.
Z.M.: Aby brali všechno s humorem.A ještě abych snad někoho neurazil,kravatovou lůzou myslím všechny,kteří diktují jak ostatní musí žít.

--------------

Sametový seriál

Pamatujete si, co jste dělali 17.listopadu 1989? Vzpomenete si, jaké jste měli před dvaceti lety plány, jak jste uvažovali, na co jste se těšili, čeho jste se báli? Těch otázek by mohly být tisíce, odpovědi by se možná někdy hledaly už těžko. Rok 1989 přinesl velkou změnu i obyvatelům, jež žili v kraji, kterému se už tehdy říkalo Vysočina. Náš nový seriál se nejen ohlíží a vypráví, ale i připomíná.

Zlata Ptáčková