„Tehdy jsem jako horník pracoval na šachtě ve Slavkovicích. Měl jsem noční směnu. Jakmile jsme ráno v šest hodin vyfárali, dozvěděli jsme se, že nás okupují sovětští vojáci,“ zavzpomínal na ráno 21. srpna 1968 Leopold Orel z Nového Města na Moravě.

Horníci uranových dolů se k okupaci postavili čelem. „Z Rožínky nám vzkázali, že byla vyhlášena stávková pohotovost. My jsme se samozřejmě přidali, takže ranní směna už dolů nesfárala,“ řekl Leopold Orel, který se tenkrát okamžitě rozjel do Nového Města, kde s rodinou bydlel.

„Když jsem dojel domů, manželka ještě spala. Tak jsem ji vzbudil a říkám: „Ty si tady klidně spíš a nás okupují Rusové.“ Vstala a společně jsme šli ven. Chodili jsme po městě, bavili jsme se s ostatními,“ pokračoval Leopold Orel.

Ve městě vzbudila zpráva neobyčejný rozruch. „Obchody byly plné lidí, každý si chtěl nakoupit zásoby. Chlapi zase čekali mobilizaci. Ale jinak se nic nedělo. Až teprve okolo desáté hodiny začal hrát místní rozhlas a hlásil, že přijely autobusy z Rožínky a dalších těžebních míst uranu, a uraňáci přečetli prohlášení, v němž sdělovali, že ani gram uranu už nedají ruským okupantům. Právě uraňáci ve všech protestních akcích tehdy sehráli největší roli,“ přidala svou vzpomínku na nechvalně proslulý den roku 1968 Jana Černá z Nového Města na Moravě. „Okolo poledne pak postupně začaly k radnici chodit davy lidí, aby podepsaly petici za odjezd vojsk z naší vlasti,“ dodala.

Po městě se postupně začaly objevovat nejrůznější nápisy a vzkazy okupantům. „Nejvíce jich měli na svědomí Jaroslav Puchýř a Jan Trojan. Hrozně se nám líbil jeden, který byl na dřevěném plotě na Komenského náměstí. Bylo tam napsáno: Táhněte azbuci! Po městě bylo ale mnoho dalších nápisů, všichni se na ně chodili dívat,“ popsala Jana Černá.

Přestože byl den výjimečný, lidé dostáli své povinnosti a vrátili se do práce. „Já jsem zase přišel na noční, ale nesfárali jsme. Drželi jsme stávkovou pohotovost. Nad bránou šachty někdo vyvěsil transparent s heslem: Ani gram uranu ruskému buranu. Takto se horníci postavili proti okupaci. Ve Slavkovicích byla neobyčejně kvalitní ruda, ta šla okamžitě do Ruska. Žíla čistého smolince se vystřelila zvlášť, a my jsme ty hroudy rukama v plátěných rukavicích rozbíjeli kladivem a ukládali do beden. Měli jsme na ochranu jen roušku na obličeji a ty rukavice,“ osvětlil Leopold Orel.

I vojáci spojeneckých armád se nakonec objevili. „Někdy po půlnoci z jednadvacátého na dvaadvacátého srpna byla vidět na silnici vedoucí ze Slavkovic do Nového Města kolona obrněných transportérů. Byli to Poláci. Celá šachta byla osvícená, tak jsme raději zhasli světlo, aby tam vojáci nepřijeli. Transportérů bylo nejméně dvacet,“ poznamenal Leopold Orel.

Zmíněná noc byla plná napětí. A také vzpomínek. Hlavně na druhou světovou válku, kterou většina horníků prožila na vlastní kůži. „Byla v nás velká nejistota. Nechápali jsme, jak nás mohou okupovat bratrské armády. Vzpomínali jsme na okupaci za Hitlera. Já jsem tehdy bydlel v Beskydech. Bylo mi devět let, když Němci pochytali místní hajné, dovezli je k nám do vesnice a všichni jsme se museli dívat na to, jak je oběsili. Dodnes to mám před očima. Tehdy se mi to zvlášť živě vracelo,“ prozradil pochmurné myšlenky tehdejší noci Leopold Orel.

Stávkovou pohotovost drželi horníci uranových dolů tři dny. Pak se situace uklidnila a život šel dál ve vyjetých kolejích. Některé památky na neklidnou dobu ale přetrvaly do dneška. Třeba nápis na kamenné zdi ve Žďárské ulici. Přestože byl mnohokrát přetřen bílou barvou, písmo v azbuce i číslice jsou dodnes čitelné.