Klientky, a zpravidla to bývají klientky, tam posíláme ke třem vynikajícím psycholožkám,“ pochválila si spolupráci Jana Volná. I ona má co říct a při pátečním zahájení šestého ročníku festivalu Modré dny také řekla mnoho zajímavých a hlavně důležitých informací o problematice domácího násilí.

Co říkáte na festival Modré dny ve Žďáře nad Sázavou, který se letos věnuje domácímu násilí?
Jsem ráda, že se celá akce koná právě ve Žďáře, protože tady mohu hovořit o vynikající práci policie, která je jedním ze základních pilířů pomoci obětem domácího násilí. Právě na Žďársku evidujeme také nejvíce vykázání násilných osob vůbec na Vysočině. Do dnešního dne máme v kraji celkem dvacet vykázání a z toho žďárský obvod vykázal pětkrát.

Mohla byste statisticky porovnat Vysočinu se zbytkem republiky?
Čísla říkají, že z pohledu počtu vykázání jsme na chvostu. Loni jsme byli tuším třetí od konce. A přitom výzkum v oblasti výskytu domácího násilí prokázal, že v krajích se domácí násilí vyskytuje naprosto stejně. Jsou regiony, kde mají během půl roku 160 vykázání. Vysočina má za tu dobu pouhých šestnáct.

Čím je tedy tento číselný rozdíl způsoben?
Musíme vzít v úvahu, že v regionech, kde je větší anonymita, jako jsou třeba Karvinsko nebo Ostravsko, tam si ohrožená osoba zavolá pomoc daleko snáz, a to z jednoho prostého důvodu: není stigmatizovaná. Naopak Vysočina, která je charakteristická malými vesnicemi, kde každý zná každého, tam je stigmatizace ohrožených osob daleko větší. Nedomnívám se, že by v našem kraji bylo domácího násilí podstatně méně než jinde.

Mohla byste uvést konkrétní případ?
Nejezdívám za osobami, u kterých došlo k vykázání. Vždy trvám na tom, aby navštívily ony mě. V jedné malé vesnici jsem musela udělat výjimku a dojet za ní. Oběť násilí měla totiž tolik zranění po útoku, i v tváři, že si netroufala vyjít ven. Když jsem vcházela do bytu té ženy, proti mně vycházel jeden člověk. Ptala jsem se ohrožené osoby, s kým jsem se míjela. Odpověděla: „Víte, to byl příbuzný mého manžela. Přišel mi předat vzkaz od jeho rodiny. Prý jsem jí udělala obrovskou ostudu tím, že jsem muže nechala vykázat.“ Ta paní byla v takovém stavu, že moc nechybělo, aby spáchala sebevraždu. Už to nebyly jen myšlenky na sebevraždu, ale velmi vážné tendence spáchat sebevraždu.

Co poradit ženám z vesnice, které jsou stigmatizované, stydí se a raději mlčí?
Nezbývá než konstatovat, že to není ostuda její, ale toho partnera, že ony se ničeho nedopustily, že kdyby nejednal takovým způsobem manžel, vůbec by policie nemusela přijet. Vždycky je to jenom o tom chování partnera a on je dospělý, může zvážit, co udělá, co ne.

S kolika oběťmi domácího násilí jste tedy byli v kontaktu loni a s kolika letos?
V loňském roce jsme měli v intervenčním centru za prvních deset měsíců celkem 256 kontaktů s osobami ohroženými násilím. V roce 2008 jsme jich ke 30. říjnu měli 500. Loni naše intervenční centrum oslovilo 48 osob, u kterých nedošlo k vykázání, ale cítily se ohrožené. Letos je to zatím 80 osob.

Jak je možné, že se ozývá více obětí?
Je to i díky mediální kampani, která se uskutečnila v době, kdy začala fungovat intervenční centra. Ženy se o nich dozvěděly, třeba i zprostředkovaně od kamarádky, a mají naději, že jim někdo pomůže.

Agresivní ale nejsou jen muži vůči svým partnerkám…
Určitě ne. Četné jsou i případy fyzického napadání matek dospívajícími syny. Přístup k agresi dětí bývá naprosto stejný jako k agresi partnera: omlouvání, zlehčování, bagatelizace. „Kdybychom měli větší pokoj, nemusel mě bít. Kdybychom měli alespoň dvě místnosti, nemusel mě bít. Kdybychom nemuseli nastoupit do azylového domu, nemusel mě bít.“ Je to tak standardně. To je důvod, proč si myslím, že naše práce a takovéhle akce jako Modré dny mají svůj obrovský smysl.

Takže když od sousedů uslyšíme křik a zvuk rozbíjeného nádobí, tak máme volat policii?
Víte, ono to nemusí vždy znamenat řešení pro osobu ohroženou. Mezi ní a násilníkem existuje těžká závislost. Mnohdy a z mnoha důvodů bývá pro osobu ohroženou velmi těžké okamžitě vztah řešit odchodem či rozchodem. Ti, kteří měli snahu pomoci, jsou pak frustrovaní tím, když vidí nedávno hádající se pár za dva dny vést se za ruce. A navíc se ti dva mohou koukat docela nepřátelsky na souseda, který pomoc zavolal.

Znamená to, že je zbytečné volat policii na hádající se sousedy?
To zase ne. Už i to zavolání pomoci je jakousi zprávou pro ohroženou osobu - že je tu někdo, kdo jí pomůže, když znovu nastane ohrožení. Mohou si se sousedem domluvit například nějaký signál.

---------------

Domácí násilí - kde mi pomohou?

#nahled|https://g.denik.cz/41/02/pomoc_zdar_dny_denik-630.jpg|https://g.denik.cz/41/02/pomoc_zdar_dny.jpg| #
----------------

Vykazování agresora asi neprobíhá hladce…
To opravdu ne. Pokud mohu citovat reálné situace: při zákroku policistů muž policistům, dožadujíce se jejich loajality, řekl: „Chlapi, vždyť ta ženská vydrží víc než deset chlapů v hospodě. O co jde? Vždyť si doma můžu dělat, co chci.“ Druhý citát, kdy muž říká policistům, autoritě, která zasahuje: „Podívejte se na tu krávu, s tou se jinak než ručně nedá komunikovat.“ A to v žádném případě nemluvíme o bláznech, o lidech, kteří ztratili kontakt s realitou.

Je domácí násilí otázkou jen například určité sociální skupiny?
Rozhodně ne. Toto se týká společnosti jako takové, jak potvrdil reprezentativní výzkum: umělců, soudců, policistů, zákonodárců. Když se například přijímal zákon o vykázání agresora, Jan Kasal dostal dva dopisy upozorňující na to, že dva členové zákonodárného sboru jsou domácími násilníky. Nebo na jedné anonymní lince přijímali hovor od ženy na mateřské dovolené s dítětem, která řekla: „Mně není pomoci, já si o tom jenom ráda popovídám, co by se dalo dělat. Ale potíž je v tom, že můj muž právě odešel do práce a v tuto chvíli si obléká talár a rozhoduje o životě jiných. Jednoznačně mi řekl ‚Jen si něco zkus, nemáš šanci.‛“ Skryté násilí je všude, bez rozdílu bydlení, majetku či statutu.

Jak celou tu tragédii prožívají ženy – asi nejčastější oběti domácího násilí?
Existují tři základní pocity, které jsou přítomny, když vám někdo blízký tohle dělá. Když to udělá poprvé, tak se za to stydíte. Pocit studu zůstává pak po celou dobu. Potom je to pocit viny, když vám dennodenně opakuje, že kdybyste nebyla taková a maková, kdybyste nedělala tohle a tamto, tak by vás nebil. Oběť si pak říká: „Já si za to můžu, tak dostanu svou dávku trestu“. A třetí je pocit strachu, když poznáte, jak to bolí. Týraná žena pak prosí, ať s tím nikdo nic nedělá, protože by to bylo ještě horší, a kam by se pak asi schovala?

Jsou to i rozlišovací znaky pro policii, že?
Ano, lze tak rozlišit pravou a nepravou oběť. Ten, komu se to opravdu děje, se za to stydí a minimalizuje toto téma ve svém vyprávění, viní se z toho. „Já to vím, že když přijde opilý, že mám mlčet. Ale já jsem to zase nevydržela. Můžu za to já, že mi utrhl náušnici i s uchem.“ Setkala jsem se i s případem, kdy muž ženu „trestal“ ve sklepě, prý aby to neviděly děti. A ta žena řekla: „Víte on je ohleduplný k dětem, ony nic neví. On mě vždycky přiváže ve sklepě a tam mě trestá. Tak je ohleduplný.“

Byla jste při své práci někdy ohrožena ze strany osoby násilné?
Mám za sebou pětadvacet let praxe a z toho jsem se třiadvacet let potkávala s velmi agresivními muži. Dosud mi nic neudělali. Zatím nemám pocit ohrožení. Je fakt, že jedna paní ubytovaná tady v Ječmínku má manžela, který je neúnavný. Navštěvuje nás velmi často. Do nových prostor nám teď paní ředitelka nechala namontovat videozvonek. Až tohoto agresora i uvidím, že je například hodně brunátný a netváří se laskavě, tak ho třeba ani nepustím dovnitř a vyřídím to s ním po telefonu.

Co tedy na závěr poradit ohroženým ženám?
Zavolat na naši intervenční linku na mobil 606 520 546, který je jim k dispozici v pracovní dny od 8 do 17 hodin.

A co si slibujete od tohoto ročníku Modrých dnů?
Větší propagaci pomoci osobám ohroženým domácím násilím a možná preventivní působení na ty, kteří by se mohli stát osobami násilnými nebo i ohroženými.