Afghánci jsou milí lidé, ale bezradní, říká Moravec

Jak vás vlastně napadlo vysílat Otázky speciál právě z Afghánistánu?
Čas od času přemýšlíme, jak pořad udělat trochu jinak, aby nešlo jen o rozhovor moderátora s politiky. Říkal jsem si, že když Česká republika dává osmdesát milionů korun daňových poplatníků do Afghánistánu, tak bychom o té zemi mohli alespoň něco vědět a poznat, jestli se české peníze efektivně využijí.

Bylo těžké přemluvit kolegy ze štábu, aby se s vámi do poměrně nebezpečného prostředí vydali?
Velice. Nikomu se moc jet nechtělo. Docela mě to překvapilo. Nakonec ale se mnou armádním speciálem, který pravidelně zásobuje české vojáky, do provincie Lógar odletěl tříčlenný štáb.

Je Afghánistán opravdu tak zubožený, jak se o něm můžeme dočíst?
Bohužel ano. Proti tamním životním podmínkám je finanční krize, která nastala u nás úplná malichernost. Je tam stašná bída. Sedmdesát procent obyvatel není vzdělaných. Lidé se průměrně dožívají čtyřiceti let. Když jsem viděl všechno, co jsem si o té zemi přečetl na vlastní oči, šel mi z toho mráz po zádech.

Připravoval jste se psychicky na bídu, kterou tam uvidíte?
Myslím, že jsem tu situaci spíše podcenil. Když jsem byl před několika lety s rozhlasovým vysíláním BBC v Basře, která byla po druhé válce v Iráku v šíleném stavu, navštívil jsem vojenskou nemocnici. Viděl jsem, v jak strašných podmínkách ti lékaři pracovali. Špitál připomínal spíš jatka. Moderní zdravotnické vybavení, jaké známe, tam vůbec neexistovalo. Divil jsem se, jak pacienti v něčem takovém můžou operaci vůbec přežít. Tenkrát jsem z toho neměl vůbec dobrý pocit.

Čekal jste, že něco podobného zažijete i v Afghánistánu?
Ano, čekal.Ale naskytnou se vám tam takové situace, že i kdybyste se na ně v duchu stokrát chtěli připravit, tak to podle mně prostě stejně není možné.

Nastala přesto taková chvíle, kdy jste si řekl, všechno jsem čekal, ale tohle ne?
Byla to chvíle, kdy mi bylo trapně. Museli jsme na sobě skoro neustále mít neprůstřelnou vestu a helmu. A když jsme navštívili nemocnici, přišlo mi trapné a žinantní, abych mezi pacienty procházel v neprůstřelné vestě. Poprosil jsem vojáky, kteří nás doprovázeli, jestli bych si nemohl výstroj sundat, i když jsem věděl, že nás mohou ostřelovat.

Podcenil jste někdy bezpečnostní rizika, která vám hrozila?
Za české peníze se v Afghánistánu staví také hráze na zadržování vody, aby lidé mohli zavlažovat políčka a živit se zemědělstvím. Expert z našeho provinčního rekonstrukčního týmu, který v Afghánistánu působí, nám popisoval, jaký kus práce už na hrázích odvedli.

Tam se vám povedlo porušit pravidla?
Ano. Jak on hezky vyprávěl, říkal jsem si: to je skvělé, zaznamenáme si to. Dal jsem mu k ústům mikrofon a začali jsme natáčet. Stáli jsme na hrázi vyrovnaní jak na střelnici, kousek od nás vedla poměrně frekventovaná silnice. Velitel kontingentu mě pak taktně upozornil, že tohle by opravdu nešlo. Nikdy totiž nevíte, kdo na vás bude pálit. To byla chvíle, kdy jsem celý štáb vystavil velkému nebezpečí.

Jak na vás působili civilní obyvatelé Afghánistánu?
Jako velmi přátelští lidé, ale na druhou stranu velmi bezradní. Z mnohamilionové pomoci, která do země proudí, se různým přerozdělováním peněz k obyčejným Afgháncům dostane minimum prostředků. Proto se nedivím, že spolupracují s Talibanem. I ti, kteří kooperují s nově vznikající afghánskou strukturou, budou dělat pro Taliban, pokud od něj dostanou byť jen o málo peněz navíc.