V ní potvrdila Budiše, vdova po Hajmanovi z Lichtenburka zvaným Krušina, se syny Ješkem a Hajmanem dar svého manžela žďárskému klášteru – nezkrácený desátek podílu v Kotlasích. Tehdy bylo jméno vesnice psáno Gutlis.

Dnes má obec něco málo přes stovku obyvatel, její dominantou je kaplička zasvěcená svaté Rodině. Právě toto místo odehraje v nadcházejících oslavách, které se uskuteční v sobotu 15. července, jednu z hlavních rolí. „Nejprve se v 10 hodin uskuteční v hasičské zbrojnici schůze sboru dobrovolných hasičů. Pak se přesuneme ke kapličce, kde proběhne slavnostní mše spojená s žehnáním hasičského a obecního praporu. Slavnostního aktu se ujme pan farář z Obyčtova. Poté začne na výletišti volný program s hudební skupinou Jásalka. V 17 hodin se opět přesuneme ke kapličce, kde se uskuteční kácení máje spojené s divadelním představením,“ popsal sobotní program starosta Kotlas Vlastimil Doležal.

Život lidí v Kotlasích nebyl nikdy jednoduchý. „Po válce bylo všeho málo. Rodiče hospodařili, měli jsme asi osm hektarů pole. My děti jsme samozřejmě musely pomáhat. Při žních sekl tatínek kosou, maminka obilí odebírala, já jsem dělala povřísla, říkalo se tomu i panáky. Nejstarší sestra je vázala. Museli jsme také hlídat husy, kuřata, kačeny… Nadělat jim míchání – natrhat a nasekat kopřivy, nastrouhat brambory a řepu, smíchat to se šrotem. Tomu se říkalo míchání a mícháním se krmily husy,“ zavzpomínala třiasedmdesátiletá Jana Chlubnová.

Přestože bylo více povinností, zbýval čas i na zábavu. „Dříve jsme žili trochu jinak než je tomu dnes. Po škole jsme si napsali úlohy a pak jsme šli pást husy. Museli jsme také králíkům na trávu, udělali jsme míchanici pro husy a všechny zvířata nakrmili. No a večer jsme chodívali na náves. Tam jsme se všichni scházeli. Chlapci hráli na harmoniku a my děvčata jsme zpívaly. Nebo jen poslouchaly. A také jsme všichni společně chodili s harmonikou po celé dědině a pak ještě kus po silnici k Ostrovu nebo ke Březí. A když se na harmoniku nehrálo, tak jsme si povídali. Sedli jsme se na zídku a do desíti nebo půl jedenácté jsme si povídali. Pak jsme utíkali domů spát,“ ohlédla se zpět do minulosti další kotlaská starousedlice, dvaaosmdesátiletá Emílie Špačková.

„V zimě jsme se zase scházeli v obecním domě. Vyčlenili nám tam jednu místnost, kde jsme se mohli my mladí scházet. Nacvičovali jsme tam také divadlo. A hráli jsme nejrůznější hry, třeba člověče nezlob se. Kluci zase hráli šachy. Na návsi u Pohanků bývala hospoda s velkým sálem. Tam se konaly tancovačky. Na ně chodívala celá dědina. A my mladí jsme se za kapličkou učili tancovat. To nám bylo tak deset, dvanáct. V hospodě měli otevřená okna, takže jsme hudbu krásně slyšeli. A tancovali jsme taky. Do hospody se zejména v létě hodně chodívalo. V zimě a v neděli se tam hrály karty, většinou mariáš. Chlapi si k tomu dali pivko a nějakou tu štamprli. Byla to taková společenská událost, chodívali si tam popovídat,“ dodala pamětnice.