Filharmonie pro osmnáct automobilových veteránů. Řada z nich se v odborných kruzích vyvažuje zlatem, proto záměrně neuvádíme, ve které vesničce u Pelhřimova sběratel bydlí. Nemálo exponátů jeho čtyřicetileté sbírky pamatuje ještě prvního českého prezidenta.

Koketovat se staršími auty začal Remeš, když sloužil lidu jako pétépák. „Kamarád měl starou tatrovku. Okamžitě jsem se do toho zamiloval a jednu si také pořídil. Tenkrát to nebyl až takový problém, těch aut jezdilo dost,“ vzpomíná Remeš na svoji Tatru 12. Vzduchem chlazený dvouválec, výkon dvanáct koní, šestatřicet mazacích míst. Jednoduchý fešák, který dodnes nemá chybu.

Jak vidno, u jednoho kousku nezůstalo. Tatrovek stojí v garáži dohromady jedenáct. A ne náhodou. „Tahle značka byla vždycky o kus napřed. Třeba její supersport z roku 1937 má hřebenové řízení, na které škodovka přišla až v osmašedesátém,“ hladí sběratel pohledem svého velkého „mazlíka“, dvousedačkovou tatru 57. Mimochodem také jedno z aut, které každý den na silnicích nepotkáte.

Drezínou po zahradě

Ještě mizivější naději skýtá starobylá tatrovka, která nemá žádný volant. Je to totiž drezína. Vypadá jako auto, není to auto. Veliká vzácnost. Jeden ze čtyř vyrobených kusů. Když Tatra slavila stoleté výročí, jezdil s ní Miroslav Remeš po rakouských kolejích. Pokoj si nedá ani doma. Na zahradě má natažených dvacet metrů kolejí!

Drezína oplývá na svou dobu technickou vychytávkou. „Má pod sebou hever, kterým se nechá o pražec jednoduše otočit a může jet zpátky. Jednoduché, dokonalé,“ rozplývá se Remeš, který odmítá posoudit, které auto má nejraději. Každé má podle něho něco do sebe. „Je fakt, že se všemi auty najednou nejezdím. Na sezonu si jich pokaždé připravím tak čtyři, pět,“ míní sběratel. Hned za dveřmi garáže čeká na otočení klíčkem v zapalování Jaguar Mark II 340 z roku 1968. Nádherný šestiválec. Dvě stě koní, dvě stě rychlost. Vnitřek v červené kůži, dokonce má i podélně stavitelný volant.

Žízeň leze do peněz

Jak se s ním točí? Parádně. „Nedávno jsem s tím autem jel pět set mil po republice, celou dobu skoro na plný knedlík. Ten motor je prostě dokonalý,“ povídá Remeš. Jediné mínus dotyčného jaguaru je spotřeba. Sedmnáct litrů na sto kilometrů, žádná láce.

A to čeká na šanci i americký plymouth, dvouapůltunový pradědeček dnes oblíbených „esúvéček“. Ten si vezme klidně přes dvacet litrů.
I proto Remešovi častěji vytahují na denní světlo některý z modelů Škody Popular. Ta jezdí „za sedm“. Na ní lze dobře posoudit předválečné poměry na automobilovém trhu.

Škodovka byla levná, rozhodně tedy ve vztahu k Tatře. Zatímco ta stála 28 tisíc korun, boleslavský elegán sotva polovičku. Pro srovnání se současností je ale třeba částku vynásobit dvaceti. „Autem tenkrát jezdili příslušníci střední vrstvy,“ přikyvuje.

Už tehdy ale automobilky kladly důraz na příplatkovou výbavu. Třeba verze Remešových má originální mlhovku značky bosch, bezpečnostní táhlo na zavírání kapoty či hledací světlomet.

Úplně jiná liga je Lea Francis, konkurent tehdejšího Rolls Royce. Po světě jezdí limuzín z Coventry devět. Miroslav Remeš nezapírá, že věnovat se autoveteránům v takovém rozsahu vyžaduje dvě věci. Čas a peníze. „Teď už jsem naštěstí v důchodu. My nyní máme každý den sobotu,“ usmívá se muž, který dlouhé roky podnikal ve stavebnictví.