„Kdyby mi bylo třicet, dám si v Himálajích pauzu,“ říká novoměstský horolezec Radek Jaroš. Ale jak sám dodává, je rozdíl lézt na osmitisícovku v osmačtyřiceti nebo v šedesáti. Jeho snem je zdolat všech čtrnáct nejvyšších hor světa a ke svému nelehkému cíli se pomalu, ale jistě přibližuje. Po dvouměsíční expedici v Himálajích mu na konto přibyla již dvanáctá 8 516 metrů vysoká Lhotse. Chvílemi už ale i sám přestával věřit tomu, že to zvládne.

Takže dvanáctá…

Dvanáctá za pět minut dvanáct. (smích)

Výstup chvílemi vypadal na neúspěch. Proč?

Útok na vrchol byl hodně náročný. Když jsem večer dorazil do čtvrtého výškového tábora, tři lidi už tam měli od Šerpů postavené stany, ale já jsem musel po osmihodinové cestě ještě tři hodiny budovat plošinu a stavět stan. Navíc začala vánice. Ostatní pokukovali ze stanů a vůbec je nenapadlo mi pomoct – ale to jim nezazlívám, každý jsme tam sám za sebe. V tu dobu jsme byli v táboře čtyři lezci a tři Šerpové. Já jediný jsem šel bez kyslíku. Domluvili jsme se, že vyrazíme společně mezi jednou a půl druhou v noci. Nakonec jsem vstal jako jediný a vyrazil. Byl jsem ale hrozně zmrzlý a vyčerpáním jsem se motal. Ještě půl nebo tři čtvrtě hodiny jsem to zkoušel a řešil, jestli to má cenu. Ve tři hodiny v noci jsem se vrátil do stanu a říkal jsem si, tak a je konec expedice, po dvou měsících na další pokus nemám čas ani sílu.

Ale nakonec jste to zvládl.

Ráno jsem se vzbudil s tím, že jdu dolů. Ale když jsem se podíval na hodinky, bylo teprve šest. Ti druzí horolezci mohli mít náskok asi dvě hodiny, tak jsem si říkal, že se alespoň půjdu podívat kousek za nimi, abych věděl pro příště, kudy cesta vede. Vydal jsem se nahoru a dostával se výš a výš. Začal jsem sledovat čas a znovu myslet na vrchol. Nakonec jsem ve čtyři hodiny odpoledne vylezl úplně nahoru.

Neměl jste původně lézt na Annapurnu?

Ano, ale Kanaďan, se kterým jsem se na expedici domlouval, na poslední chvíli vycouval a přestal komunikovat. Nevím proč. Tím pádem padla Annapurna, protože na sólo výstup není úplně ideální. Lhotse byla v tomto ohledu lepší volbou.

Sólo výstup má ale určitě svá úskalí.

Samozřejmě. Člověk si buduje výškové tábory a nosí si do nich vybavení sám. Při lezení ve skupině na to jsou Šerpové, nebo si členové náklad rozdělí. Volil jsem Lhotse, kde bylo jasné, že tam budou lidi a úplně sám tam nebudu. Kdyby to měl být úplně čistý sólo výstup, jde člověk sám a není tam nikde nikdo. Na Lhotse se staví čtyři výškové tábory. Já si tam vynesl dva a pak jsem je posouval. První výškový tábor jsem minul a rovnou postavil dvojku. Potom trojku, kterou jsem časem zrušil, přenesl ji a udělal z ní čtyřku. Vrcholový útok jsem šel: základní tábor, dvojka, čtyřka. Mezi každým táborem bylo asi dvanáct set výškových metrů.

To jste se musel nadřít, když jste si všechno nosil sám…

Nejhorší je, že ať jde člověk sám, nebo třeba ve třech, náklad je v podstatě pořád stejně těžký, ale víc lidí se o to podělí. Váha se pohybuje kolem dvaceti až třiceti kilo. Podle toho, kolik si toho člověk naloží, se pak nahoře chová. Já jsem se dostával do situace, že jsem nahoře nemohl být delší dobu, protože jsem měl zásoby tak na dva na tři dny. Ostatní tam byli třeba týden.

Nedaří se v průběhu let s vývojem nových materiálů celkovou hmotnost nákladu stále snižovat?

Daří, ale člověk potom vezme navíc něco jiného. Pro horolezectví je typické, že sebou člověk táhne věci, které bude potřebovat třeba jen jednou za celou expedici nebo jednou za život. Když to nemá, tak platí heslo: „Co nemám, nepotřebuju.“ Ale člověk za to, že něco nemá, může zaplatit i životem. Často se píše o horolezcích, co zahynuli třeba na Mount Blancu, ale většinou to nejsou horolezci, ale turisté, kteří něco podcenili a něco neměli. Já sebou navíc nosím různou techniku. Když jsem lehčí, neberu jen foťák, ale vezmu si i kameru. Skoro polovinu váhy mé výbavy tvoří takovéto vybavení. Jednou jsem se balil na expedici a přišel za mnou kamarád horolezec, koukal na mě, jak balím, a ptal se: Kam jedeš? Odpovím mu, že na expedici, a on: že nevidím žádný horolezecký vybavení. (smích)

Není na osmitisícovce trochu problém s dobíjením baterií?

V základním táboře mám solární panely. Baterie musím vždy dotáhnout dolů, tam to nabiju a znova nahoru. Nahoře je nemůžu nechat týden ležet, v noci je tam až minus pětadvacet a mráz by je úplně vysál a nic bych neměl.

Expedice trvala skoro dva měsíce. Jak se to snáší, když je člověk sám?

Všem jsem tvrdil, že mi nevadí lézt sám, ale že by mi vadilo být sám v základním táboře. Nakonec to ale tak skončilo. I když to byl největší základní tábor, který jsem v životě viděl, kde byly stovky lidí, skončil jsem opuštěný ještě víc, než jsem si představoval. Známé jsem tam sice měl, ale ti byli ode mě třeba půl kilometru daleko, takže jsem snídal, obědval a večeřel sám ve stanu. Představoval jsem si, že tam budu třeba s deseti až patnácti lezci z různých částí světa, že si každý poleze podle sebe, ale dole budeme sedět společně. To bohužel nebyla pravda.

A navíc jste tam ještě musel několik dní čekat na zavazadla, která se opozdila…

Na ta jsem čekal dokonce šest dní. Ležel jsem ve stanu a nudil se, což je vyčerpávající nejen po psychické, ale také po fyzické stránce. Základní tábor je ve výšce 5350 metrů, kde už můžete na pojem regenerace zapomenout.

Slyšela jsem, že jste na expedici přece jenom potkal známého.

Už jsem se lekl že Yetiho. (smích) Byl to kuchař Temba, který s námi byl v roce 2004 na dvou expedicích. Do osmnácti let žil v klášteře jako mnich. Bylo to úžasné setkání. Temba tam byl jako kuchař u jiné expedice. V druhém výškovém táboře jsem měl jenom jeden stan. Za celý den jsem si dal sardinky a uvařil si polévku. Ostatní expedice tam měly obrovskou základnu stejnou jako v základním táboře, měly kuchaře a jídelny. Když jsem se s ním potkal, pozval mě a dostal jsem oběd i večeři. Bylo úžasné mít takový servis. Mohl jsem si pořádně odpočinout.

Měl výstup na Lhotse nějaká specifika?

Bohužel smutná specifika v tom, že je to společná cesta na Everest a v současné době je nejfrekventovanější cestou na osmitisícovku. Pro mě to ztratilo veškeré kouzlo. Jak jsem vždycky tvrdil, že se hory nepokořují, v případě Everestu už o nic jiného nejde. Tam už většinou nelezou horolezci, ale spíš podnikatelé a dobrodruzi. Lidé, kteří mají touhu splnit si dětský sen, nebo je to marketingový či bussinesový tah. Jsou to lidé, kteří se třeba až v základním táboře učí úplné základy jako stát na mačkách, přejít po žebříku trhlinu a podobně. To už nemá s horolezectvím nic společného.

To jste asi rád, že jste na Mount Everest vylezl už dříve.

Určitě. Navíc ještě z té strany, která je mnohem méně frekventovaná. Z Tibetu je Everest těžší než z Nepálu. Jsem rád, že už na Lhotse nemusím, protože bych to nechtěl absolvovat znovu.

Co budete dělat, až slezete všech čtrnáct osmitisícovek?

Zatím nevím. Jestli by to měl být nějaký exkluzivní cíl, tak se dá vylézt Seven Summits, což je sedm nejvyšších vrcholů všech světadílů včetně Oceánie. Dnes má vylezeno všech čtrnáct osmitisícovek necelých dvacet lidí. Jestli se mi to podaří také, tak nás v té době bude třeba třicet. Ale mít slezeno všech čtrnáct osmitisícovek i Seven Summits, to podle mého zatím zvládli jen jeden nebo dva lidé. Třeba bude právě toto cíl, který mě bude zajímat.

Aspoň byste se podíval taky někam jinam. Nenudíte se už v Himálajích?

Ne, že bych se nudil. To je špatně řečeno. Ale je pravda, že kdyby mi bylo třicet, dám si v Himálajích pauzu, protože by mě zajímalo i skalní lezení a jiné horolezectví. Bohužel mi třicet není. Pokud chci vylézt všech čtrnáct, nějakým sportovním způsobem, aniž by mě tam v kyslíkových maskách vystrkali nosiči, pauzu si dát nemůžu. Přece jenom je rozdíl lézt to v osmačtyřiceti, nebo v šedesáti.

To mi připomíná, že už jste téměř tradičně prožil narozeniny na expedici. Byla oslava?

Narozeniny byly tentokrát hodně nevýrazné. Jak se nedařila celá expedice, tak i tohle. Seděl jsem sám v základním táboře, nikomu jsem se chlubit nešel. Ale esemesky na satelitní telefon chodily.

Další na řadě je Annapurna nebo K2?

Na rok 2013 jsme domluvení s jedním Američanem, který jede na K2, že se s ním společně svezeme. Zatím nevím, jestli společně i polezeme. Měl bych jet já a Petr Mašek. Příští rok tedy Annapurna. Ale je otázka, jak to bude se spolulezci, protože na Annapurnu se mi bude hledat hodně těžko. Protože to je nízká, těžká a nebezpečná hora.

VENDULA JAITNEROVÁ