Okolo hospodářství se točil už jako malý kluk. Později se sice vyučil tesařem, učarovali mu ale koně, věnoval se hippoterapii postižených dětí.
Zároveň v něm dlouho zrála myšlenka otevřít si vlastní koutek pro stará, opuštěná či nemocná zvířata. Chybělo zázemí, před čtyřmi roky tedy koupil na splátky starý kravín nad Kletečnou u Humpolce.

Začátky ale nebyly žádné peříčko. „Musel jsem zařídit spoustu věcí, ať už jde o správné rozmístění zvířat v areálu, shánění peněz na provoz koutku, dostatek krmení, shánění sponzorů, materiál. Nikdo by neřekl, co všechno zvířata ve skutečnosti potřebují,“ vypráví Ladislav Váňa.

Litera zákona hovořila jasně

Především zpočátku byl tak trochu „na kordy“ i s dodržováním některých předpisů. Jeden čas si tam podávali dveře veterináři s hygieniky.
Chovatel neskrývá, že mnohdy měli důvod. „V papírování jsem nikdy nebyl silný, musel jsem se s tím nějak vypořádat. Netvrdím, že chybky se nenajdou ani dnes, to při takovém počtu zvířat snad ani nejde zvládnout. Nechal jsem si proto od pracovníků veterinární správy poradit, a takové ty základní věci už snad zajištěné mám,“ tvrdí.

Muž se vzezřením i srdcem Krakonoše začínal svoje působení na statku s nemohoucí velbloudicí, několika týranými koňmi, psy, papoušky, hejnem slepic. Svým způsobem se dá říci, že pohled do tamních ohrad a kotců platí za obžalobu lidského pokolení za to, co všechno dokáže zvířatům napáchat. A ohrádky se zaplnily rychle. Zvířat začalo přibývat geometrickou řadou, což vydrželo v podstatě dodnes.

Přírůstky se objevují v Kletečné několika řízeními osudu. Lidé často volají, že mají to které zvíře a nevědí, co si s ním počít. Většinou se jedná o „nechtěné“ či neuvážlivě koupené dárky.

Občas se také ozve někdo s tím, že se z různých důvodů už nedokáže postarat třeba o krávu. „Už kolikrát se nám ale stalo, že se zničehonic objevilo zvíře přímo ve výběhu nebo přivázané k ohradě. Někdo jednoduše přijel autem, hodil zvíře přes plot a ujel,“ vypráví Váňa.

Srdce je velké, zvířat přibývá

Tohle se stává často a přihodilo se to i minulý týden. Váňa se starého, zanedbaného a vyhladovělého psa ujal. Stejně jako všech předtím.
Nemá zkrátka to srdce ponechat je svému neblahému osudu. Uživit ale stovky zvířat není samo sebou. Při čtyřech a půl tisících korun invalidního důchodu, z něhož polovičku ukousne splátka za kravín, je chovatel odkázaný na přízeň dobrodinců.

Přírůstky chce zkrotit. Jak, to neví

Pro maso jezdí na jatka, mláto mu poskytují v humpoleckém pivovaru. Na ruku mu jdou i další potravináři. Spolehnout se může i na pomoc Ligy na ochranu zvířat. Jinak by byl, jak sám říká, namydlený.

„Stejně ale už musím ty přírůstky nějak řešit. Začíná to být doopravdy neúnosné,“ uvědomuje si stav naplněnosti statku Váňa. Jedním dechem sportovně přiznává, že neví, jak to udělá. Teď mimo jiné vydlabal ze dřeva dvaadevadesát budek pro špačky, kteří se k němu pravidelně vracejí.

S kamarády se to lépe táhne

Jediné štěstí má nyní v tom, že už není na všechno sám. Přebývá u něho několik pomocníků. Zastanou spoustu práce, navíc s nimi po boku je hned veseleji. „Kdyby se něco se mnou, nedejbože, stalo, chlapi to tady nějaký čas obstarají,“ považuje si svých kamarádů Váňa, který kromě ošetřovatelské úlohy vyniká i jako převychovatel koní.

Ti jsou mu vůbec tak nějak bližší. A pozná se to na první pohled. Vyšívání, džbánky, figurky na krbu, výzdoba celého jeho skromného obýváku se odvíjí právě od nich. Jakmile si kůň postaví hlavu, lidé ihned volají do Kletečné. Zvířecí duši Váňa rozumí, povedlo se mu ukáznit řadu koní.

„Většinou přijdu na to, že zloba či agresivita koní má svůj základ v tom, čeho se dočkal ze strany lidí. Žádný kůň se nenarodí takový, aby sám od sebe hryzal nebo kopal. Většinou mu někdo ublíží,“ vysvětluje Ladislav Váňa, který býval nějaký čas i rajťákem. Za čtyři roky pečovatelství o zraněná či nemocná zvířata zaznamenal řadu významných úspěchů.

Větší odměnu jim nemohl kůň dopřát

Třeba se mu podařilo zachránit schváceného koně, který nemohl na nohy. Byl už jen kost a kůže, i odborníci nad ním zlomili hůl. Ten kůň dneska běhá a je veselý.

„Nechat zvíře umřít či ho rovnou zabít, to je to úplně poslední. S koníkem byla ohromná piplačka. Strávili jsme nad ním ještě s kovářem spoustu času. Když se koník pak postavil na nohy, byla to pro nás oba ta největší odměna,“ na okamžik se zasní chovatel, který si nicméně skálopevně stojí za heslem na cedulce, kterou přibil na vrata svého království.

Dočtete se tam o tom, že za dobrý skutek budeš potrestán. Předloni Váňa přijal podvyživenou sovičku. Staral se o ni, jak nejlépe uměl. Z jejího majitele se ale vyklubal překupník zvířat. A protože kletečenský dobrotivec neměl chráněného opeřence přihlášeného, vyfasoval tisícovku pokuty a půlroční podmínku k tomu. I z toho důvodu má raději zvířata než lidi. A nijak to neskrývá. „Zvíře tě nikdy nepodrazí, úmyslně ti neublíží. To jsou čistě lidské vlastnosti,“ uzavírá Ladislav Váňa.