Soudce Václav Nedělka ve svých vzpomínkách zachytil svůj marný vzdor a snahu uchránit jihlavský justiční palác před okupanty i tajnou operaci, při které se pracovníkům soudu podařilo zachytit a předat dál důležité německé dokumenty. Byly mezi nimi dokonce i seznamy udavačů.

Unikátní paměti získal Deník od dcery Václava Nedělky Věry Pohlové, která ve věku sedmaosmdesáti let stále žije v Postupicích v okrese Benešov ve středních Čechách. Pohlová i přes svůj pokročilý věk studuje univerzitu třetího věku. Její paměť je obdivuhodná a její vzpomínky na otce i život v Jihlavě jsou stále živé.

Václav Nedělka působil jako soudce v Jihlavě, Žďáru nad Sázavou, Třebíči, Znojmě, Brně a dalších městech republiky. Jeho vzpomínky přinášejí unikátní pohled na justiční systém před sto lety. Loni to bylo přesně půl století od zrušení Krajského soudu v Jihlavě.

Václav Nedělka začal své paměti, které psal ve svých dvaasedmdesáti letech, takto: „Naše generace začala žít v době, kdy dožíval věk císařů, rozvíjel se liberalismus, kapitalismus, a socialismus byl v počátcích. Přežili jsme po světové válce Rakousko – uherské mocnářství, dožili jsme se první republiky, přežili jsme Mnichov i nacistický protektorát. Dočkali jsme se konce druhé světové války, obnovení Československa, poté Února 1948.“

Na post presidenta Krajského soudu v Jihlavě nastoupil Václav Nedělka 27. září 1937. Aniž by to tušil, byly pro něj následující tři roky ty nejdramatičtější v jeho soudcovské kariéře.

Oko nacisty padlo na budovu soudu

„Ještě 12. března 1939 měl v Jihlavě přednášku agrárník Stoupal, přísedící zemského výboru moravského, při níž brojil proti pověstem o ohrožení II. republiky. Pak přišel 15. březen 1939. My jsme již v šest hodin ráno byli probuzeni hlasitým vysíláním rozhlasu, které k nám zaznívalo z bytu naší domácí. I my jsme tedy otevřeli naše rádio, a tak jsme uslyšeli, že pan president Hácha nás odevzdal do ochrany Hitlerovi. Rychle jsem se oblékal, vtom už zazvonil zvonek. Přišli pro mne tři němečtí ordneři s hákovým křížem na páskách, s puškami, s nasazenými bodly. Pozdravili árijským pozdravem Heil Hitler. Sdělili mi, že mám jít s nimi do věznice. Musel jsem jim tam vydat dva německé mladíky ze Stonařova, kteří byli té noci zatčeni pro pokus vraždy při přestřelce v té obci s našimi četníky.“

Brzy nato byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Václav Nedělka vzpomíná, jak je ordnéři v soudní budově hlídali, a museli se jim legitimovat.
„Koncem července 1939 přišel ke mně dvaatřicetiletý nacista ve funkci Oberlandrata. Jeho úřad sídlil ve Srázné ulici, což on považoval za místo pro tento úřad nevhodné. Pravil mi, že jeho oko padlo na budovu krajského soudu a že žádá, abych mu uvolnil Němci dosud neobsazený zbytek budovy. Oznámil jsem to protektorátnímu ministerstvu spravedlnosti, jel jsem sám i do Prahy. Výsledek byl, že Němci nemají právo zabírat protektorátní budovy, že proto nesmím povolit, že mohu ustoupit jen násilí. Tento příkaz jsem dostal od ministerského rady Neudecka. Rodilého Němce. Oznámil jsem to Oberlandrátovi, ten trval na svém rozkazu a dal mi ultimatum do 12 hodin v sobotu 15. srpna. Na dotaz našeho ministerstva, jakým právem to žádá, řekl: Vermöge meines Polizeirechtes (Podle mého policejního práva). Zatím ministerstvo telefonicky potvrdilo, že nesmím Oberlandratova rozkazu uposlechnout. Sdělil jsem mu to, on skutečně ve 12 hodin toho dne poslal čtyři úředníky, 12 policajtů a čtyři nosiče. Jednal jsem s nimi za účasti čtyř českých soudních radů do čtyř hodin odpoledne. Ti mi nakonec pohrozili, že nám naše spisy vyházejí na ulici. Požádal jsem je, aby na mně spáchali fyzické násilí tím, že vynesou můj psací stůl z mé kanceláře na chodbu, oni tak učinili. Ustoupil jsem tomuto násilí a slíbil, že do osmačtyřiceti hodin jim žádané místnosti vyklidím.“

Další pokračování vzpomínek čtěte
v zítřějším vydání Deníku.