Na Vysočině zřejmě není problém šikany na základních školách tak výrazný, jako je tomu v jiných částech republiky. Otřesné případy trýznění spolužáků nejsou podle oslovených ředitelů škol jevem, který by museli řešit. Podle policejní statistiky nicméně policie v kraji v současnosti jeden vážný případ z Chotěboře šetří. Jinde je ale zřejmě relativní klid.

V chotěbořské základní školě mělo šest dětí od září loňského roku do letošního ledna opakovaně za použití násilí nutit své spolužáky, aby jim vyndávali školní pomůcky, finanční hotovost nebo třeba mobilní telefon. Měli je také nutit k různým úsluhám. „Případ se nadále šetří, probíhá vyslýchání svědků i rodičů,“ řekla aktuálně k případu mluvčí havlíčkobrodské policie Hana Mazourová.

Je chotěbořský případ výjimkou mezi vcelku poklidným životem vysočinských škol? Vyjádření ředitelů náhodně oslovených škol by mohla naznačovat, že ano. „Musím to zaklepat, u nás se nic, co by se dalo nazvat šikanou, neprojevuje,“ říká ředitel třebíčské Základní školy Na Kopcích Pavel Pacal a pokračuje: „Pošťuchování a takové ty hádky mezi dětmi, jak se to dnes děje, to ano, ale soustavnou psychickou a fyzickou šikanu jsme u nás nezaznamenali.“ Podobně hovoří ředitel jihlavské Základní školy Demlova Zdeněk Nosek: „Záleží na tom, jak to kdo chápe. Řešili jsme třeba drobné strkanice, ale skutečnou šikanu, myslím, máme ošetřenou. Děti jsou proškolené, chodí například do Vrakbaru (vzdělávací centrum prevence sociálně patologických jevů, pozn. aut.).“ Pavel Pacal na otázku, jestli by učitelé a vedení školy případnou šikanu na škole odhalili, odpovídá: „Myslím, že by se to zjistilo. Podrobujeme kolektivy různým testováním klimatu ve třídě. Tam se opravdu zjistí různé nuance ve třídě, dají se odhalit náznaky nesrovnalostí mezi dětmi.“

Nebát se mluvit

Co ale vlastně šikana je? K tomu se vyjadřuje mluvčí jihlavské policie Jana Kroutilová: „Je to jakékoliv chování, jehož záměrem je opakovaně ubližovat, zastrašovat nebo ponižovat jiného člověka nebo skupinu lidí. Zahrnuje jak fyzický útok v podobě bití, poškození věcí, tak i útok slovní v podobě vydírání, nadávek, pomluv či vyhrožování.“

Pokud se dítě stane obětí šikany, nikdy se s tím podle Kroutilové nesmí smířit. „Musí vědět, že špatný není on, ale útočník. Dítě nemůže čekat, že šikana sama přestane. Nemělo by se bát požádat o pomoc. Samo totiž šikanu nezvládne a má právo na ochranu a pomoc.“ Pokud se dítě stydí si o problému osobně s někým promluvit, může napsat dopis a dát ho osobě, které důvěřuje. „Není pravda, že to nikdo z dospělých nepochopí, není pravda, že šikanovanému dítěti nikdo nedokáže pomoci,“ uvažuje policejní mluvčí. Další způsob, jak se může šikanované dítě někomu svěřit a požádat o pomoc, je zavolat na některou krizovou linku, například na Linku bezpečí, jejíž číslo je 116 111.

„Pomoci ale mohou i ostatní děti, které se staly svědky šikany. O tom, že je někomu ubližováno, můžou říct učiteli, řediteli, rodičům či jiné dospělé osobě, které důvěřují. Není to žalování, ale nutná obrana proti zlu,“ dodává Jana Kroutilová.